Myrrha (opera)
| Myrrha | |
|---|---|
| Mirra | |
| Žánr | dramma lirico |
| Skladatel | Ladislav Zavrtal |
| Libretista | Stefano Interdonato |
| Počet dějství | 4 |
| Originální jazyk | italština |
| Literární předloha | George Gordon Byron: Sardanapalus |
| Datum vzniku | 1882–83 |
| Premiéra | 7. listopadu 1886, Praha, Národní divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Myrrha (v italském originále Mirra) je opera českoitalského skladatele Ladislava Zavrtala na italské libreto Stefana Interdonata (1845–1896). Byla napsána v letech 1882–83 a poprvé byla provedena v Praze roku 1886.
Vznik a historie díla[editovat | editovat zdroj]
Ladislav Zavrtal, syn českého skladatele a italské zpěvačky žijící především v Itálii a ve Velké Británii, psal opery na italské texty a v italském hudebním stylu. Zatímco jeho komické opery byly provedeny v 70. letech 19. století v italských divadlech, obě jeho vážné opery, totiž Noc ve Florencii a Myrrha, byly uvedeny pouze v českém divadle v Praze. K oběma napsal libreto italský libretista Stefano Interdonato (1845–1896) a do češtiny je přeložil Emanuel František Züngel.[1] Předlohou libreta opery je Byronovo drama Sardanapalus z roku 1821, jenž převzal námět z historie asyrského krále Aššurbanipala, jak ji popsal řecký autor Diodóros Sicilský (Diodórův příběh má málo společného s historickým Aššurbanipalem).
Opera Myrrha byla uvedena pouze v Čechách, a to v Národním divadle v Praze. Premiéru měla 7. listopadu 1886. Hlavní mužskou úlohu přitom zpíval hostující italský tenor Carlo Raverta.
Kritika, která byla již k Noci ve Florencii rezervovaná, nepřivítala ani Zavrtalovu novou operu s nadšením. Libreto shledala jako plné efektů a ke zhudebnění vděčné, ale postrádající postavy, které by si mohly získat sympatie obecenstva, a navíc využívající fádní prostředí a situace známé z řady soudobých oper, zejména pak z Verdiho Aidy („monotonie a nechutnost libret poslední dobou vzbuzuje již odpor“). Především ve verdiovském stylu se nesla i hudba, i když zejména v ansámblech a sborech druhé poloviny byl znát vliv opery francouzské (Meyerbeer, Gounod, Bizet). Celkem však byl Zavrtal označen za eklektika bez samostatnosti; o poměru k Verdimu například kritika napsala: „I Zavrtala stihnul tu osud všech napodobitelů, kteří zpravidla povšimnou si jen zevnějších stránek svých vzorů — někdy i špatných — avšak k dostihnutí žádaného účinku ani velikostí talentu ani hloubkou studia nedostačují.“[2] Zdeněk Nejedlý ji ve svých Dějinách opery Národního divadla příkře odsoudil: „Zcela banální italská opera na italský text, bez kouska nápadu i ve starém, operním smyslu, dokonalé nic, ano méně než nic.“[3]
Klavírní výtah opery byl vydán v Miláně roku 1882, české libreto opery vydalo Družstvo Národního divadla v Praze roku 1886.[1] Autograf opery je uložen v knihovně Glasgowské univerzity.[4]
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (7. 11. 1886) |
|---|---|---|
| Sardanapal, král asyrský | tenor | Carlo Raverta |
| Zarina, jeho choť | soprán | Marie Panznerová |
| Myrrha, jonická otrokyně | soprán | Marie Sittová |
| Sfero, králův ministr | baryton | Bohumil Benoni |
| Arbaces, vůdce vojsk médských | baryton | Leopold Stropnický |
| Belesys, kněz a věštec chaldejský | bas | František Hynek |
| Vojínové, spiklenci, stráže, otroci, ženy z harému královského, otrokyně, tanečnice, kněží, lid, satrapové. | ||
| Dirigent: Mořic Stanislav Anger, režisér: František Karel Kolár, choreografie: Augustin Berger, scéna: Robert Holzer | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
Odehrává se v Ninive.
1. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Chrám Baalův, noc) Zatímco v Ninive vrcholí slavnosti – orgie krále Sardanapala (sbor Sláva tobě! Zdráv buď, synu Baalův!), v chrámu se scházejí spiklenci nespokojení s jeho vládou, aby vyslechli věštbu boha Baala. Jejich hlavou je kněz Belesys, jenž na stranu králových odpůrců získává i vojevůdce Arbacese. Ten je sice ve vladařově přízni a brzy se má stát vrchním velitelem asyrských vojsk, žárlí však na Sardanapala kvůli lásce otrokyně Myrrhy. Mezi spiklenci se překvapivě objeví i královna Zarina, jež vytýká svému manželovi poskvrnění asyrského trůnu orgiemi, hlavně však ponižující a cizoložnou lásku k Myrrze (zpěv Jáť dřív jej měla v lásce). Nastává vzývání Baala. Orákulum vynáší věštbu: než uplyne měsíc, protrhnou se hráze Eufratu a vládce propadne zkáze. Novým králem se má stát Arbaces (scéna Povznášej k Baalovu se trůnu… Ó nebe září!).
(Finále:) V té chvíli kolem chrámu proplouvá Sardanapalova loď, ženy z jeho harému zpívají (barkarola Za poklidných stínů). Zarina a spiklenci jsou pohoršeni jeho hýřením a bezbožností (sbor Hle, to jest král Asyrie). Zaznívá milostný zpěv Sardanapala a Myrrhy (duet Ó lásko ty božská). Arbaces a Zarina (árie Jak srdce mé žádá) ze žárlivosti pomst, Belesys a spiklenci skládají bojovou přísahu (sbor Bůh zjevil vůli svoji), nevědí však, že je přitom sledoval králův věrný ministr Sfero.
2. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Zahrady královského paláce v Ninive) I Sfero si zoufá nad tím, jak král tráví svůj čas v divokých radovánkách, přesto mu zůstává oddán (árie Krutě uráží on národ svůj!). Své názory tlumočí i samotnému Sardanapalovi, varuje ho, že se proti němu chystá vzpoura, a vyzývá jej, aby řádně plnil své vladařské a vojevůdcovské povinnosti. Ale Sardanapal vidí svou slávu ne v dobývání cizích zemí, ale v mírumilovné vládě s v nádherných chrámech a palácích, které staví (scéna a duet Stánek náš blíž Eufratu… Na hranicích se hotují… Mou to slávou, že neprolévána). Jak říká král Myrrze, nestará se o vládu a nehodlá bránit svůj trůn, záleží mu jen na její lásce. I Myrrha, ač truchlí po své vlasti i ztracené svobodě, je zamilována do něj; vyzývá jej však, aby i pro její lásku byl dnes skutečným vladařem (scéna Věrný to sluha, zpěv Myrrhy K výšinám vlasti vzdálené a duet Chvěj se trůn i říše… Silným buď i vznešeným).
(Proměna – Širé náměstí v Ninive) Lidé se shromažďují na náměstí k mimořádnému sněmu svolanému králem (sbor Rozkaz vládce nás svrchovaného). Sardanapal přijímá hold Belesyse a jmenuje Arbacese velitelem vojsk. Když Sfero vystupuje a odhaluje spiklence, Sardanapal jeho obviněním uvěří, ale viníkům odpouští. Ti jsou královou milostí překvapeni, své zášti se však nevzdávají. Sfero a Myrrha předpovídají, že zrada vypukne nanovo, a obávají se zkázy. Sardanapal ale odmítá jakékoli násilí páchané v jeho jménu (finále Sardanapale, ty synu slunce… Zdráv buď král!… Ó nad vše drahá Myrrho).
3. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Pavilón na břehu Eufratu) Zarina a Arbaces smlouvají útok rebelů. Královna sama pak je zmítána mezi nenávistí ke králi a vzpomínkami na svou dřívější lásku k němu (árie Chvíle se blíží, hrozná ta chvíle… A přece ta duše ubohá). Sardanapalovi vrhá ve tvář výčitky a temná varování, ale ten je nevnímá a zahajuje hostinu (sbor Milujeme! bleskem z nebe láska jesti). Myrrha zpívá píseň o Mílkovi (píseň Mívá pod páskou zraky on žhoucí). Tu je slyšet vřava přibližujících se povstalců; Zarina pronáší přípitek na zkázu Ninive (Příšerné meče tam mstitelův svítí). Sfero přibíhá sdělit, že rebelové protrhli hráze Eufratu, a burcuje Sardanapala do boje. Král se staví do čela vojáků. V pavilonu osamí Zarina a Myrrha. Zarina otrokyni ponižuje a vysmívá se jí, ale Myrrha ji jen žádá, aby zachránila krále, za něhož je ochotna i zemřít (scéna a duet Proč nemluvíš, aj, dále… Jsem v moci tvé!). Zarina se dívku skutečně chystá zabít a jen včasný návrat Sardanapala, který v první půtce zvítězil, ji zachrání. Zlostná královna varuje, že toto vítězství je jen dočasné, ale Sardanapal necítí bázeň a Myrrha jej hodlá věrně následovat.
4. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Síň v královském paláci) Královský palác je obléhán povstalci. Král na chvíli zdříml a milující Myrrha tuší jejich blízký společný konec (árie Dřímej, nešťastný). sardanapal se probouzí zbrocen potem: zdál se mu zlý sen, v němž jej stíny vojáka a ženy strhávají v říši děsivých přízraků (árie Hrozný to sen). Sfero přináší zprávu, že nepřátelé již dobývají palácové dveře. Vladař se zvedá k poslednímu vzdoru. Nabízí Myrrze útěk, ale ta je rozhodnuta zemřít s ním (duet Spojené v žití, spojené v smrti!).
Vstupuje Arbaces. Vítězí, ale je si vědom, že vděčí za svůj život Sardanapalově velkodušnosti,a nabízí mu proto únik tajnými dveřmi. Král však odmítá, je se svou smrtí smířen, a současně prorokuje Arbacesovi, že jeho vláda v Babylonii nebude mít dlouhé trvání a že do roka sám padne za oběť zradě. Sfero se loučí se svým panovníkem; jde ještě do boje a zvuk rohu oznámí jeho smrt. Myrrha a Sardanapal osamí, naposledy si vyznávají lásku a vzpomínají na šťastnější chvíle (duet Mlčíš? Proč slzy truchlivé… Mluv, zda zpomínáš). Zatímco roh oznamuje Sferovu smrt a povstalci vnikají do paláce (sbor Smrt tyranu… Korunou skvoucí), Myrrha a Sardanapal se sloučí s svou vlastí, Řeckem a Asýrií (zpěv Myrrhy Nuž sbohem tedy, ó vlasti drahá a Sardanapala Buď zdráva již, Asyrie) a umírají pod ranami vojínů, zatímco Arbaces je provoláván králem.
(České incipity árií podle překladu E. Züngela.)
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b OTTLOVÁ, Marta. Zavrtal Ladislav. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 632–633.
- ↑ -TER. Dramatické umění – Z Národního divadla. Národní listy. 9. 11. 1886, roč. 26, čís. 310, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ NEJEDLÝ, Zdeněk. Dějiny opery Národního divadla. Svazek 1. Praha: Nakladatelství Práce, 1949. 543 s. S. 219.
- ↑ Unniversity of Glasgow - Special Collections [online]. Glasgow: University of Glasgow [cit. 2011-12-17]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 171.
- OTTLOVÁ, Marta. Zavrtal Ladislav. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 632.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Myrrha v databázi Archivu Národního divadla