Montalais

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Erb rodu Montalais: „Vincere aut mori” - Zvítězit nebo zemřít.
Aure de Montalais

Montalais [montalé] je francouzský šlechtický rod, jehož hlavy byly po většinu historie rodu nazývány pány z Chambellay, a to podle názvu panství v historické krajině Anjou, jež rodina vlastnila. Historie rodu se datuje od 14. do 18. století. Prvním známým pánem z Chambellay byl Phillipe de Montalais, jehož manželství s Thomasse de Chemillé je uvedeno v listinách opatství v La Roë z roku 1312.

Rod Montalais odvozoval svůj původ ze starého francouzského šlechtického rodu Luisignanů.

Posledním mužským potomkem rodu de Montalais byl Pierre, který měl dvě dcery a žádného syna, který by převzal panství a zajistil pokračování rodu. Poněvadž dcery si podle tehdejšího práva ani po eventuální svatbě nemohly ponechat tento šlechtický titul, rod de Montalais po Pierrově smrti zanikl.

Posledním majitelem Chambellay z tohoto rodu byla nejspíš Nicole-Anne Constance de Montalais - dcera Pierra de Montalais.

Někteří členové rodu[editovat | editovat zdroj]

  • Mathurin de Montalais, předek rodu, měl za manželku Jeanne de la Jaille, byl králův nejvyšší komoří, který mu udělil právo rybolovu v Mayenne. V roce 1480 se stal pánem rozsáhlých lesů v Anjou. Měl syna Jeana de Montalais (1460-?).
  • Ambroise de Montalais, byl synem Robina de Montalais, pána na Chambellay, a Isabeau de Vernée, paní na Forges. (?-1367). Oženil se s Jeanne Pointeau, paní na Bois-Dauphin. Jeho děti byly Hugues de Montalais, Jeanne de Montalais, Raoulette de Montalais, paní de La Barbée.
  • René de Montalais, pán na Chanzé, syn Mathurina a Renée de Goulaine, paní na Daon a Chanzé. Oženil se s Louise de Malestroit, paní na Kaer, s níž měl syna Mathurina, který si vzal Annu Le Voyer.
  • Mathurin de Montalais (1525–1603), bratr Roberta de Montalais; poradce a duchovní francouzského krále, opat. Zemřel 12. ledna 1603 ve věku 78 let a byl pohřben na svém opatství. Sourozenci: Françoise Montalais, René Montalais a Robert de Montalais.
  • Robert de Montalais, druhý syn Mathurina de Montalais, pána na Chambellay a Fromentières a Renée de Goulaine, paní na Deon. Zemřel 24. srpna 1556. Sourozenci: Françoise Montalais, René Montalais a Mathurin Montalais.
  • François de Montalais, syn Roberta de Montalais. 18. září 1579 se oženil s Jacqueline du Bueil. Byl strážcem komnat krále Jindřicha III. Vyučoval společnost pána de Breuil-Fontaine a rytíře Řádu Saint-Michel.
  • Mathurin de Montalais (narozen ? - zemřel v únoru 1633), byl pánem ve Fromentières, vikomtem v Guer, baronem v Plessis de Ker. Byl kapitánem pluku, ve kterém velel padesáti ozbrojeným mužům. Vzal si za manželku Annu Le Voyer.
  • Françoise de Montalais, manžel byl René de Breuil, hrabě z Sancerre, hrabě z Marans, baron Châteaux. Měli spolu pět dětí, nejstarší z nich, Jean de Beuil, si vzal v roce 1660 svou sestřenici Françoise Charlotte Montalais, paní z Vernée, nejstarší dceru Pierra de Montalais, pána na Chambellay a Renée Le Clerc de Sautré, sestru Nicole-Anne Constance de Montalais.
  • Anne de Montalais (1600–1672), pomáhala abatyši v Pré od roku 1644. V roce 1661 byla sama jmenována abatyší v Pré. Zemřela ve věku 72 let 11. května 1672.

Generace Pierra de Montalais[editovat | editovat zdroj]

Pierre de Montalais[editovat | editovat zdroj]

Pierre de Montalais (1616–1659) se narodil jako syn Mathurina de Montalais, tehdejšího pána na Chambellay, a Anny le Voyer. Roku 1632 se oženil se šlechtičnou Renée Le Clerc de Sautré (Paříž roku 1620-?), s níž měl dvě dcery, starší Françoise-Charlotte a mladší Nicole-Anne Constance. Pierre zemřel v roce 1659, datum úmrtí jeho ženy známo není, nicméně je jisté, že se nedožila roku 1660.

Françoise-Charlotte[editovat | editovat zdroj]

Starší ze dvou sester Françoise-Charlotte de Montalais (1633–1718) se stala nejprve hraběnkou v Marans, když se roku 1660 provdala za tamního hraběte Jeana de Beuil. Po jeho smrti (1665) se stala milenkou vévody Jindřicha de Bourbon-Condé (francouzsky Henri Jules de Bourbon-Condé, 1643–1709). S vévodou de Bourbon-Condé měla dceru Julie de Guenani (nebo také de Bourbon), která se 5. března 1696 provdala za Armanda de Madaillan, markýze de Lesparre (1652–1734).

Je známá především z dopisů Marie de Sévigné, které adresovala své dceři, ale svým obsahem připomínají spíš deník. V dopisech je ovšem Françoise-Charlotte brána v negativním světle, protože ji v nich Madame de Sévigné pomlouvá a většinou ji nazývá ”Maranska” či ”Meluzína” (kvůli tomu, že rod Montalais odvozoval svůj původ od rodu Luisignanů, kteří byli s touto pověstí spojení). V dopisech je občas zmiňována i její setra Nicole-Anne, ale nemá tam tak velkou úlohu jako sestra .

Kromě s Madame Sévigné se znala také s Madame de La Fayette a François de La Rochefoucauldem, se kterým byla příbuzná a údajně ji oslovoval ”matinko.”

Nicole-Anne Constance[editovat | editovat zdroj]

Nicole-Anne Constance de Montalais, paní na Chambellay (* asi 1641),[1] byla francouzská šlechtična, dvorní dáma na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. Stala se předobrazem postavy románu Alexandra Dumase Tři mušketýři ještě po deseti letech, Aury de Montalais.

Obě sestry Montalaisové, Anna i Françoise, si byly blízké a také příbuzné s Marií de Hautefort, dvorní dámou Anny Rakouské a láskou Ludvíka XIII.

Slečna de Montalais pravděpodobně vyrůstala od mládí až do svých osmnácti let na rodinném panství Chambellay se svým otcem, matkou a sestrou. Po smrti otce (1659) se její sestra vdala a ona se asi v osmnácti letech stala dvorní dámou na dvoře Gastona Orleánského, kde se seznámila s Louisou de La Vallière a stala se její nejlepší přítelkyní a důvěrnicí. Pak se spolu s Louisou přestěhovala do Paříže, do zámku Louvre, kde se obě staly dvorními dámami Henrietty Stuartovny, manželky Filipa I. Orleánského, bratra krále Ludvíka XIV.

Louise de la Vallière byla milenkou tohoto francouzského krále. Aura (tedy Nicole-Anne Constance) se velmi spřátelila se svou paní Henriettou a byla její tajemnicí i rádkyní. Pomáhala jí při různých dobrodružstvích, především při setkáních Henrietty s jejími milenci.

Na dvoře Ludvíka XIV. se seznámila s Athénaïs de Rochechouart - nebo jak byla později známa - Madame de Montespan - další milenkou francouzského krále.

Z dobových záznamů se ukazuje, že tajně intrikovala a později pracovala pro Marii Terezu, manželku krále Ludvíka XIV., které Nicole-Anne Constance donášela o mileneckém vztahu mezi Louisou de la Vallière a Ludvíkem. Ač tato slečna oplývala mnoha ctnostmi a byla velmi krásná, byla nakonec ode dvora Ludvíka XIV. vyhnána na přímluvu Anny Rakouské a Henriettina milence, kterému překážela v jeho vztahu s princeznou.

Někdy v roce 1662 byla převzata policií do pařížského kláštera Sain-Martin do vazby. V listopadu téhož roku byla nuce žít v exilu v klášteře Fontevrault mezi léty 1662 až 1665, později se ale pravděpodobně vrátila na rodinné panství Chambellay a nachvíli opět i na královský dvůr, který pravidelně navštěvovala možná taky chvíli pobývala ve Španělsku. Často tedy navštěvovala Paříž, především svou setru Francoise, která chvíli bydlela u Marie de Hautefort aj. města. Není jisté, kdy zemřela, ale mohlo to být kolem roku 1710, protože pravděpodobně v tomto roce přešlo toto panství na rodinu de Racapé z toho důvodu, že byla poslední svého rodu, bez potomků, kteří by panství po ní převzali. To jsou poslední známé informace o Nicole-Anne Constance de Montalais.

Literární postava[editovat | editovat zdroj]

Aure de Montalais, Louise de La Vallière a Raoul de Bragelonne

V románu Alexandra Dumase staršího Tři mušketýři ještě po deseti letech vystupuje jako slečna Aura de Montalais. Byla zde dvorní dámou na dvoře Gastona Orleánského a pak Henrietty d'Orleans, stejně jako slečna Louise de La Vallière, se kterou sdílela na zámku v Blois společný pokoj. Stala se její důvěrnou přítelkyní, ale i přes přátelství o ní shromažďovala informace, především v době, kdy Louisa byla milenkou krále Ludvíka XIV. Byla považována za pletichářku, avšak velmi charizmatickou, šarmantní a temperamentní a především velmi půvabnou dívku.

V románu, který začíná roku 1660, je popisována jako veselá a všímavá dívka kolem 18 až 20 let, s kaštanovými vlasy a melodickým hlasem. Je velmi vzdělaná, moudrá, lstivá a vychytralá, ovládá mnoho jazyků a dokonale rozumí politice. Dokáže každého rozesmát. Ráda poslouchá i sama vymýšlí různé vtipné příběhy. Někdy i škádlí své přátele.

Aura de Montalais se nikdy neprovdala. V románu je možná alespoň na chvíli zamilovaná do muže jménem Malicorne, který slečnu zčásti obdivuje, avšak nemiluje. Jde o ambiciózního mladíka, syna syndika, do kterého se Aura zamilovala (i když si to sama nepřizná), a který ji jen ”využívá” a snaží se přes ni povýšit u dvora. Má sice v plánu si ji vzít, ale jen pro svůj vlastní prospěch. Jeho plány mu ale pokazí král či královna Anna, která slečnu, na přání Henrietty, pošle do vyhnanství a na Malicorna bude zapomenuto a jeho plány neuskutečněny.

Dívka po vyhnanství odjela na své rodinné panství. Literární postava je velmi podobná té historické, jak popisově, tak dějově, krom drobných detailů. V románu není napsáno téměř nic o její rodině, je však pravděpodobné, že Aurélie zde nemá sestru a je tudíž jedináček.

Příbuzní Nicole-Anne Constance de Montalais[editovat | editovat zdroj]
  • René de Montalais - praděd
  • Louise Malestroit - prababička
  • Mathurin de Montalais - děd (? - zemřel v únoru 1633)
  • Anne Le Voyer - babička
  • Pierre de Montalais - otec (1616–1659)
  • Renée Le Clerc de Sautré - matka (1620-?)
  • Françoise-Charlotte - sestra (1633–1718)
  • Renée de Montalais - teta
  • Louise de Montalais - teta
  • Françoise de Montalais - teta (zesnula v raném věku)
  • Françoise de Montalais - další teta
  • Gabriel de Montalais - strýc (?-1632, Metz)
  • René de Montalais - strýc

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Famille de Montalais na francouzské Wikipedii.

  1. List of Historical Characters (Seznam historických postav) v anglickém vydání románu Alexandra Dumase pod názvem The Vicomte de Bragelonne, Oxford World's Classics, Oxford University Press, 1995, 738 stran, str. 671.

Literatura[editovat | editovat zdroj]