Moderní revue

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Moderní revue byl časopis vycházející mezi lety 18941925, který soustřeďoval básníky symbolistické a dekadentní orientace.

Jejími vydavateli byli Jiří Karásek ze Lvovic a Arnošt Procházka. Ty zpočátku doplňovali básník Karel Hlaváček a znalec severských literatur a jejich překladatel Hugo Kosterka.

Moderní revue se neomezovala na psané slovo, produkovala také grafiku, která ladila s jejím zaměřením. Cizí spisovatele uváděla i v původních jazycích, nejen v překladech. Orientovala se na soudobé spisovatele a myslitele proslulé výlučností svého umění a myšlení. Z filozofů to byl Friedrich Nietzsche, přitažlivý i svým výrazem a stylem, z francouzských prokletých básníků a symbolistů Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé, z Angličanů Oscar Wilde, z belgických symbolistů francouzského jazyka Maurice Maeterlinck a Émile Verhaeren, z Poláků Stanisław Przybyszewski, z Němců Richard Dehmel a Detlev von Liliencron, z německy píšících spisovatelů žijících v Čechách Hugo Salus, Paul Leppin aj.

Svého prvního ideového spojence si Moderní revue našla v individualistickém anarchismu. Ten pomýšlel na likvidaci existující společnosti. „Bombu“ do jejich základů hledal v umění, jež odmítalo všechny dosud fungující mravní a estetické normy: hlásalo volnou lásku, legitimitu homosexuality, důsledné osvobození umění ode všech služeb s výjimkou služby umění (tzv. lartpourlartismus). Estetická funkce byla jediným kritériem kritiky. Oceňovala se odvaha šokovat. Umělec byl pochopen jako výstředník. Jeho citlivost hraničící s přecitlivělostí a s utrpením se jevila jako pramen umělecké tvorby. S podobným laděním se počítalo u adresáta.

Dekadence rostla z prožitků všeobecného úpadku Evropy a lidstva na konci 19. století. České poměry tento pocit umocňovaly. Na stránkách Moderní revue také debutovalo množství průbojných osobností, jež se vzápětí orientovaly i jinak (Viktor Dyk, S. K. Neumann aj.). Umění mělo prožitek úpadku a vyčerpání všemi dostupnými prostředky tlumočit a ventilovat. I když zpočátku jakékoli představy o sociální užitečnosti či prospěšnosti umění odmítali, postupně stoupenci dekadence také dávali najevo zájem o kladné účinkování umění v životě. Nasvědčují tomu již názvy některých knih, do nichž shrnoval své eseje a kritické projevy Jiří Karásek ze Lvovic (Renesanční touhy v umění, 1902; Chimérické výpravy, 1905).

Miloš Marten, vůdčí kritická osobnost Moderní revue před první světovou válkou, shledával přínos umělecké individuality ve stylu (Styl a stylizace, 1906). Působivost umění ve spojení s tradicí a s nadosobním řádem sledoval na vybraných zjevech francouzského umění (Kniha silných, 1910). Ve studiích věnovaných Máchovi, Březinovi a Zeyerovi se Marten před válkou přidal k hledačům češství v umění.

Vydavatelé Moderní revue podněcovali umění knihy. Péče o krásnou knihu, která při prezentaci textu spojovala výtvarníka, typografa a vazače knih k všestranně působivému výrazu, měla jedno své ohnisko v Knihovně Moderní revue. Doprovázela časopis po celou dobu jeho existence, vyšlo v ní 77 svazků.

Literatura

  • Janáčková, Jaroslava: Česká literatura od počátků k dnešku, Nakladatelství Lidové noviny, 2006.
  • Dějiny české literatury IV., Nakladatelství Victoria Publishing, 1995.
  • KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Počátky Moderní revue. Rozpravy Aventina. 1931-1932, roč. 7. Dostupné online. 

Externí odkazy