Mladogramatická škola
Mladogramatická škola byla skupina německých jazykovědců, kteří se na Lipské univerzitě na konci 19. století věnovali historicko-srovnávací lingvistice. Jedním z jejich přínosů byla hypotéza o zákonitosti hláskových změn, jež měla lingvistiku posunout na úroveň přírodních věd. Označení mladogramatikové, německy Junggrammatiker, původně posměšné, poukazovalo na jejich mladickou nezkušenost a polemickou bojovnost; skupina se k němu však později sama přihlásila.
V českém prostředí se přívrženci mladogramatické školy vyznačovali zejména důrazem na přirozený vývoj jazyka a jeho objektivní pozorování, v protikladu se snahami brusičů o umělé zásahy do vývoje jazyka.[1] Mezi výrazné české představitele patřili Jan Gebauer, Oldřich Hujer a další.
Hlavní představitelé
[editovat | editovat zdroj]- August Leskien (1840–1916)
- Berthold Delbrück (1842–1922)
- Hermann Paul (1846–1921)
- Hermann Osthoff (1847–1909)
- Karl Brugmann (1849–1919)
- Wilhelm Braune (1850–1926)
- Eduard Sievers (1850–1932)
Mladogramatická hypotéza
[editovat | editovat zdroj]Hlásková změna podle mladogramatiků nastává zároveň (a bezvýjimečně) u všech slov, u nichž ji hláskové okolí umožňuje.
Příkladem takové pravidelné hláskové změny je u germánských jazyků Vernerův zákon, který pomohl vysvětlit nepravidelnost, která se týkala Grimmova zákona.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Neogrammarian na anglické Wikipedii a Junggrammatiker na německé Wikipedii.
- ↑ Quido Hodura: Jan Gebauer a český spisovný jazyk, Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 185-194
