McDonnell Douglas DC-9

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
DC-9
DC-9-21, SAS, SE-DBO
DC-9-21, SAS, SE-DBO
Určení dopravní letoun
Výrobce McDonnell Douglas
První let 25. února 1965
Zařazeno 8. prosince 1965 (Delta Air Lines)
Charakter Ve službě
Uživatel Delta Air Lines
Northwest Airlines ABX Air
Aserca Airlines
Aero California KLM, Swissair, JAT, Austrian Airlines, SAS, Eastern, Finnair, Inex Adria Airways, USAF, Kuwait Air Force, Hawaiian Airlines
Výroba 1965-1982
Vyrobeno kusů 976
Varianty McDonnell Douglas C-9
McDonnell Douglas MD-80
McDonnell Douglas MD-90
Boeing 717

McDonnell Douglas DC-9 je americké dvoumotorové dopravní letadlo určené pro krátké tratě. Jde o první model z rodiny letounů podle návrhu firmy McDonnell Douglas, kterou později získala společnost Boeing. Je málo známo, že hlavní roli v doposud největší letecké katastrofě na území bývalého Československa - tedy pádu dopravního letadla v roce 1975 v pražském Suchdole, podle níž byl natočen poslední díl seriálu Sanitka, sehrál právě letoun DC-9.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vývoj DC-9 byl zahájen v roce 1960, počátkem roku 1962 již prodejní oddělení Douglasu nabízelo projekt nového stroje pro 55 až 77 cestujících. Cílem bylo vytvořit osobní dopravní letadlo středního doletu menší než předešlý čtyřmotorový DC-8. Pod označením model 2086 byl projekt DC-9 zveřejněn 8. dubna 1963. První let prototypu letadla DC-9 (N9DC) se uskutečnil dne 25. února 1965 z továrního letiště v Long Beach v Kalifornii. Osvědčení o letové způsobilosti od Federal Aviation Administration bylo DC-9 uděleno 23. listopadu 1965. Prvním dopravcem, který letoun zavedl 8. prosince 1965 do provozu, byla americká letecká společnost Delta Air Lines.

Vývoj letounu DC-9 společnost Douglas Aircraft Company finančně zcela vyčerpal a další pevné objednávky nepřicházely. Proto byl program DC-9 obnoven až v roce 1967 po sloučení s McDonnell Aircraft Corporation.

Letouny DC-9 byly vyráběné v několika verzích:

DC-9-10
Nejstarší a nejmenší verze letadla DC-9. První letouny DC-9-10 byly poháněny dvouproudovými motory Pratt & Whitney JT8D-5 s tahem po 53,4 kN, pozdější stroje série 10 měly instalované výkonnější verze motorů JT8D o tahu po 62,3 kN. Celkem bylo vyrobeno 137 letounů DC-9-10.
DC-9-20
Původní verze DC-9-20 měla prodloužený trup o 2,9 m. Pozdější varianty -20 pro Scandinavian Airlines vycházely z původního krátkého trupu „desítky“, na který byly montovány silnější motory JT8D-9 nebo -11 z DC-9-30. Z modelu -30 konstruktéři použili také prodloužené křídlo a zadní část trupu s vestavěnými schůdky. Celkem 10 kusů vyrobených na objednávku SAS přezdívali její piloti Hot rod pro jejich velmi dobré dynamické vlastnosti.
DC-9-30
Verze DC-9-30 vstoupila do provozu v roce 1967. Byla o 4,5 m delší než původní verze, pro zlepšení letových výkonů měla „třicítka“ nové zakončení křídla. Rozpětí se tím zvýšilo o 1,21 m. Zkrácení vzletu a přistání umožnily sloty po celém rozpětí a díky výkonnějším motorům JT8D-9 o tahu po 65 kN vzrostla vzletová hmotnost na 49 000 kg. Bylo vyrobeno 662 ks letadel verze DC-9-30. C-9A Nightingale je vojenské označení sanitní verze se 40 lehátky.
DC-9-40
První vzlet 28. listopadu 1967. Letouny DC-9-40 byly uvedeny do provozu v roce 1968. Díky prodloužení trupu o dalších 1,87 m mohly přepravit až 125 cestujících. Motory JT8D-15 s tahem po 69 kN umožnily zvýšení vzletové hmotnosti na 51 800 kg. Celkem bylo vyrobeno 71 letadel verze DC-9-40.
DC-9-50
McDonnell Douglas DC-9-51, Eastern Skyjets
První vzlet 17. prosince 1974. Nejdelší ze všech verzí; měla oproti prvnímu provedení prodloužený trup o 8,41 m. Díky tomu mohly letouny přepravovat až 135 cestujících. DC-9-50 do provozu vstoupily 28. srpna 1975 u letecké dopravní společnosti Swissair. Pohon zajišťovala dvojice motorů JT8D-15 nebo -17 (tah po 71,2 kN).
DC-9 Super 80
Trup Super 80 je oproti modelu -50 prodloužen o 5,6 m, celkem tedy o 14 m. Letoun obdržel nové superkritické křídlo s lomenou odtokovou hranou a s přechody mezi trupem. Inovované byly také jeho koncové oblouky, čímž došlo ke zvětšení rozpětí o 4,38 m a díky rozšířenému kořenu křídla se zvětšila i zásoba paliva v integrálních nádržích. Zesílený podvozek s protiblokovacím zařízením byl převzat ze série -50. Nové motory JT8D-209 se zvětšeným průměrem byly modifikovány z typu JT8D-9. Zálet DC-9 Super 80 provedli piloti H. H. Knickerbecker, John Lane a palubní inženýrka Virginia A. Clare 18. října 1979. První stroje převzaly Austrian Airlines a Swissair v říjnu 1981.

Dalším zdokonalením verze DC-9 Super 80 vznikla v roce 1983 varianta MD-80 se zvětšeným rozpětím o 4,39 m a délkou trupu o 5,34 m pro 170 pasažérů. Dalšími vývojovými modely jsou MD-90 a MD-95.

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

DC-9-10 DC-9-20 DC-9-30 DC-9-40 DC-9-50
Počet pasažérů
(jedna třída)
90 115 125 135
Maximální vzletová
hmotnost
41 100 kg 44 500 kg 49 900 kg 51 700 kg 54 900 kg
Maximální dolet 2 340 km 3 430 km 3 030 km 3 120 km 3 030 km
Cestovní rychlost 903 km/h 896 km/h 917 km/h 898 km/h
Délka 31,82 m 36,37 m 38,28 m 40,72 m
Rozpětí 27,25 m 28,47 m
Výška 8,38 m
Pohonné jednotky (2x) Pratt & Whitney JT8D-5 nebo -7 Pratt & Whitney JT8D-11 Pratt & Whitney JT8D-7, -9, -11 nebo -15 Pratt & Whitney JT8D-15 nebo -17
Tah motorů 62,3 kN 66,7 kN 68,9 kN 71,2 kN

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 2. 1. vyd. Praha : NADAS, 1981.  
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha : Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 427.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu McDonnell Douglas DC-9 ve Wikimedia Commons