Josef Myslivec (historik umění)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Martin Šíma)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. et PhDr. Josef Myslivec
Josef Myslivec.jpg
Narození 7. července 1907
Praha
Úmrtí 20. listopadu 1971 (ve věku 64 let)
Praha
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Děti Michaela Freiová
Rodiče Josef Myslivec
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Myslivec (7. července 1907 Praha[1]20. listopadu 1971 tamtéž) byl český právník, historik umění, byzantolog a překladatel, v 50. letech politický vězeň, syn advokáta a politika Josefa Myslivce, otec Michaely Freiové.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině říšského poslance JUDr. Josefa Myslivce a jeho manželky Boženy, rozené Staňkovské.[1] V roce 1930 úspěšně ukončil studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy,[2] kromě toho však studoval také dějiny umění a zajímal se zejména o byzantské umění; zde ho silně ovlivnil N. L. Okuněv, který jej také uvedl do pražského Archeologického institutu N. P. Kondakova. Myslivec publikoval v časopise Byzantinoslavica a v ročence Kondakovova institutu Seminarium Kondakovianum. Roku 1934 obhájil rigorózní práci Sv. Jiří ve východokřesťanském umění. Od roku 1937 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby.

V letech 1945–1948 byl jedním z redaktorů časopisu Vyšehrad; spolupracoval s Josefem Zvěřinou či Bedřichem Fučíkem. Roku 1947 vydal dvě knihy věnované východnímu křesťanskému umění: Ikona a Dvě studie z dějin byzantského umění. Po roce 1948 se živil jako překladatel a pod pseudonymem Martin Šíma vydal několik překladů z ruštiny (Leskov, Čechov aj.).

V r. 1952 byl zatčen; r. 1953 byl v jednom z procesů s katolickými intelektuály odsouzen na 10 let vězení a jako vězeň pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku a ve valdické věznici. Roku 1960 byl propuštěn na amnestii a pracoval jako skladník, později mohl externě spolupracovat s Ústavem dějin umění ČSAV, pro který mj. sestavil katalog ikon ze sbírek bývalého Kondakovova institutu (1968, publikován až r. 1999). V letech 1968–1970 přispíval do časopisů Via a Katolické noviny, zejména na liturgická témata. Účastnil se překladu mešního řádu do češtiny. Patřil také ke spolupracovníkům Jiřího Reinsberga při zavádění liturgických reforem v Týnském chrámu a v kostele sv. Havla, podílel se mj. na edici Svatohavelského zpěvníku. Pod pseudonymem Pavel Strachota připravil výbor z patristických textů, vydaný r. 1970 v exilové Křesťanské akademii pod titulem Hlasy Otců.

Podle svědectví rodiny je autorem tří krátkých textů, které ve sbírce Hlasy Otců otiskl pod pseudonymem Kartuziánský anonym z XV století.

Je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze.

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Liturgické hymny jako náměty ruských ikon, in: Byzantinoslavica 3, 1931, str. 462–497
  • Ikonografie Akathistu Panny Marie, in: Seminarium Kondakovianum 5, 1932, str. 97–130
  • České Madony gotické byzantských typů, in: Památky archeologické 40, 1937, str. 1–24
  • Italořecké ikony, in: Dílo 32, 1941-42, str. 53–56.
  • Umění byzantské církve jako projev jejího duchovního života, in: Apoštolát sv. Cyrilla a Methoda pod ochranou blahoslavené Panny Marie 33, 1946, str. 24–26, 63–65, 101–103, 178–181
  • Ikona. Praha, Vyšehrad, 1947
  • Une contribution à l'étude de genre dans l'art byzantin, in: Byzantinoslavica 9, 1947-48, str. 324–341
  • Přijď, radosti věčná. Modlitby křesťanského Východu (překlad a vydání J. M.), Praha, Vyšehrad, 1948
  • Ruské ikony , Praha, Spolek výtvarných umělců Mánes, 1948
  • Dvě studie z dějin byzantského umění. Praha, Universum, 1948 (Práce)
  • O řeckém církevním roce, in: kolektiv autorů, Tváří k východu. Příspěvky k poznání křesťanského východu, Brno, Nakladatelství brněnské tiskárny, 1948, str. 7–20
  • Několik slov o řeckoslovanských liturgických knihách, tamtéž, str. 21–27
  • Výtvarné umění řecké církve, tamtéž, str. 63–65, 101–103, 178–181
  • Duchovní Mystéria na Východ, tamtéž, str. 33–40
  • Myslivec, Josef (přel.): "Metropolity Ilariona `Pochvala sv. Vladimíra`", tamtéž, str. 99–105
  • Myslivec, Josef: „Počátky didaktických námětů ve starém ruském malířství“, in: Cestami umění. Praha, Melantrich, 1949
  • Myslivec, Josef: "Česká gotika a Byzanc", in: Umění 18, 1970, str. 333–351
  • Křesťanský východ a my, in: J. Myslivec, Křesťanský východ a my – V. Tkadlčík, Velehradská cesta k odloučeným bratřím, Praha, ČKCh 1970, str. 7–40
  • Hlasy Otců. Liturgický rok s osobnostmi církevních dějin (pod pseudonymem Pavel Strachota), Řím 1970, Kostelní Vydří 2005
  • Sakrální prostory na Karlštejně. Příspěvek k problematice jejich programu, (autoři Zdeněk Bouše a Josef Myslivec), in: Umění 19, 1971, str. 280–295
  • Řeholní život v Čechách a na Moravě v době předhusitské, samizdat
  • Catalogue of Icons from the Collection of the former N. P. Kondakov Institute in Prague (vyd. H. Hlaváčková), Praha 1999 (Fontes Historiae Artium VII)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hlaváčková, Hana: "Josef Myslivec 1907–1971: Nekrolog", in: Byzantinoslavica 32, 1972, č. 4, str. 256–264
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 1, s. 964-965, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
  • Otýpková, Petra: "Katolický aktivista a politický vězeň dr. Josef Myslivec. Pokus o analýzu zatčení a vyšetřování", in: Studia theologica 12, 2010, č. 1, str. 63–71
  • Otýpková, Petra: "Dr. Josef Myslivec (1907–1977) a křesťanský Východ: Jak přispěl k jeho poznání?", in: Theologos – Theological Revue 19, 2017, č. 1, str. 193–214

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika narozených, sv. Apolinář, 1907-1908, snímek 125 [online]. Archiv hl. m. Prahy, 2020-11-20. Dostupné online. 
  2. Matrika doktorů, Myslivec Josef, 1907 [online]. Univerzita Karlova [cit. 2020-11-20]. Dostupné online.