Klasická kytara

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Klasická kytara
Klasická kytara
italsky chitarra classica
německy Konzertgitarre
anglicky classical guitar
francouzsky guitare classique
Klasifikace
Tónový rozsah
Tónový rozsah
Příbuzné nástroje

Klasická kytara (nepřesně také španělská kytara nebo jen španělka) je drnkací strunný nástroj. Vedle klasické hudby se používá i k doprovodu písní například ve folku, country a v pop music, ale i – mírně upravená – ve folkorní hudbě španělských Romů z Andalusie.

V dnešní podobě existuje od 17. století, započteme-li jejího předchůdce – barokní kytaru. Vyvinula se v 16. stol. z šestisboorové italské violy da mano a španělské vihuely, z nichž vznikla čtyřsborová renesanční kytara (tj. 4 zdvojené struny, nejvyšší struna bývala na rozdíl od vihuely jednoduchá) používaná především ve Španělsku a ve Francii. První písemný záznam tabulatur pro kytaru je znám z roku 1546 z díla Alonse Mudarry, kde poprvé písemně označuje čtyřsborovou vihuelu jako "guitarra". V 17. století se renesanční kytara přidáním 5. sboru, několika pražců, změnou velikosti a menzury nástroje a různých druhů ladění změnila v pětisborovou barokní kytaru. K přidání 6. sboru na kytaru a ke změně sborů na jednoduché struny a před tím současně s odstraněním rozety v ozvučném otvoru ke změně na klasickou kytaru došlo ve 2. polovině 18. století, zřejmě ve Španělsku, kde již v roce 1764 je 6 – sborová / strunná kytara zmíněna v příručce hry na kytaru od Andrése de Sota a do konce 18. století vyšlo tiskem 5 škol hry na šestisborovou nebo šestistrunnou kytaru v Itálii, Francii a ve Španělsku. Kytara nepochází z loutny, jak se často mylně uvádí, vzhledem k tomu, že loutna má jiný tvar, ostrunění i historii. Cesta předchůdců kytary (s plochým korpusem a často i v osmičkovém tvaru a s pražci, původně v Persii se třemi, později se čtyřmi strunami) se dá vystopovat z Perské říše přes Řecko a Římskou říši až do Španělska, kam byli přineseni římskými vojáky při obsazení Pyrenejského poloostrova, zatímco předchůdci loutny (s korpusem do tvaru kapky, bez pražců a s větším počtem strun) byli přineseni z Persie přes Egypt a další země do Mauretánie, odkud se pak ve středověku dostali na Pyrenejský poloostrov při obsazení Španělska Maury. Dějiny kytary a loutny se oddělily již před 3000 lety, zatímco dějiny kytary a smyčcových nástrojů byly společné až do 12. století. Jednalo se o tvarově podobné nástroje se shodným počtem strun a stejným laděním, které se lišily pouze způsobem hry – a to buďto smyčcem nebo plektrem nebo prsty. To například mimo jiné dosvědčují i vyobrazení v knize Cantigas de Santa Maria z 13. století.

Ladění kytary je běžně E-A-d-g-h-e1, nástroj ale zní o oktávu níž, než se píše.

Kytara se vyrábí v méně kvalitním provedení strojově, mistrovské koncertní kusy se vyrábí výlučně ručně. Například ve Španělsku existují rody, v nichž se tradice konstrukce kytary předávají z generace na generaci. Dnešní klasická kytara vychází z konstrukce a velikosti, kterou v polovině 19. století dovedl k dokonalosti Antonio de Torres Jurado. [1]

Řada dnes známých strojových výrobních technologií pochází především ze zahraničí, kde je v tomto směru asi nejznámější americká firma Martin s tradicí počínající v 19. století. Výrobci kytar (kytaráři) podobně jako houslaři vybírají kvalitní rezonanční a po desetiletí proschlé dřevo a to pro kytaru především smrkové, cedrové a palisandrové na výrobu korpusu /těla/ kytary, ebenové na hmatník a mahagonové nebo palisandrové na krk kytary. U lacinějších kytar se k výrobě korpusu používá i borovice, hmatníku a krku smrk a jiné dřevo, u některých dalších kytar (flamencových) se používá i hruškové dřevo.

Mezi nejvýznamnější české výrobce patřila firma Strunal z Lubů, kde výroba kytar již zanikla.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu klasická kytara na Wikimedia Commons
  • Vladislav Bláha: Dějiny kytary s přihlédnutím k literatuře nástroje, edice JAMU v Brně, Novobranská 3, 602 00 Brno, 4.rozšířené a opravené vydání, JAMU 2018, 273 stran A4. .