Když my mrtví procitneme
| Když my mrtví procitneme | |
|---|---|
 | |
| Autor | Henrik Ibsen |
| Jazyk | norština |
| Datum vydání | 1899 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Když my mrtví procitneme je hra norského dramatika Henrika Ibsena o 3 dějstvích. Vyšla v roce 1899. Drama nese podtitul Epilog – autor tušil, že jde o jeho poslední dílo. Dílo pojal jako svou uměleckou závěť, rozjímá v ní nad životem a konfrontuje to, čeho dosáhl, s tím, oč se připravil. Dvě základní hodnoty Ibsenova života byly láska a práce. Autor se v díle zamýšlí, zda neobětoval příliš lidské lásky své umělecké práci. [1]
Ve svých pozdějších dílech se Henrik Ibsen inspiroval obrazy Edvarda Muncha, s nímž se setkal v roce 1895 na výstavě z cyklu Vlys života. Ibsena nejvíce zaujal obraz Ženy ve třech stádiích, který se mu stal předlohou k vytvoření tří ženských postav hry (Maja, Irena, Jeptiška). Další inspirace ke hře lze najít v řadě dalších obrazů z Munchova cyklu Vlys života, například obraz Lidská hora, který připomíná vizi dne zmrtvýchvstání.[2]
Postavy[editovat | editovat zdroj]
Hlavními postavami dramatu jsou sochař Rubek, jeho žena Maja, Rubekova bývalá modelka Irena, její opatrovnice diakonka a lovec Ulfhejm.
Děj[editovat | editovat zdroj]
Slavný sochař Rubek na sklonku svého života vrací do vlasti. Se svojí ženou Majou se usadí v přímořských lázních, kde se setkává s Irenou, bývalou modelkou, která byla vtělením jeho největších uměleckých snů. Irena mu stála modelem k vytvoření díla „Vzkříšení“, představujícího probuzení mladé ženy ze spánku smrti. Irena kvůli němu opustila svoji rodinu i vlast. Jeho dílo pokládala za jejich společné dítě, které nesmělo být zničeno hříchem rodičů. Milovala Rubeka, ale přesto byla odhodlaná jej zabít, pokud by se jí dotkl. [3]
Po dokončení díla Rubek prohlásil, že Irenin úkol je splněn a že vše bylo jen krásnou epizodou. Poté se oženil se ženou, kterou nemiloval. Maja s oslnivou představou nádherné budoucnosti, vedle něj pociťovala chlad.
V lázních poznávají manželé lovce Ulfhejma, který Maju, zláká na výlet do hor. Maja se nechává odvést, protože Ulfheim jí slibuje, co kdysi Rubek: „kouzlo závratného vzestupu a neomezeného rozmachu volnosti." [3] Také Rubek s Irenou se vypraví do hor. Přichází však bouře, Ulfhejm odvádí Maju do bezpečí domova. Rubek s Irenou jsou zasypáni lavinou. [3]
Motiv hry[editovat | editovat zdroj]
Autor se projektuje do postavy Rubeka – sochaře, který z lásky k tvůrčí práci zradil lásku k ženě. [1] Pro umělce platí stejný zákon morálky jako pro jiného smrtelníka. Ibsen Rubeka odsuzuje k prohře – ten nejprve umírá umělecky, pak i fyzicky.
Ibsen skze Rubeka rekapituluje svůj život, který byl honbou za prací a slávou, jediným pracovním dnem. Uvědomuje si, že život se nedá zopakovat, hra končí slovy „Pax vobiscum“ (mír s tebou). [1]
Překlady[editovat | editovat zdroj]
Vydané překlady.[4]
- V. Mlékovský a M. Mlékovská (1916) (Až my mrtví vstanem)
- Viktor Šuman (1928) (Když z mrtvých procitáme)
- Milada Krausová-Lesná (1960)
- František Fröhlich (2006)
Uvedení[editovat | editovat zdroj]
- Neues Deutsches Theater, Praha 1901 [5]
- Königlich Städtisches Theater Olmütz, Olomouc 1901 [5]
- Deutsches Theater Pilsen, Plzeň 1905 [5]
- Stadttheater Teplitz, Teplice 1912 [5]
- Divadlo F.X.Šaldy, Liberec 2004 [4]
- Divadlo Na zábradlí, Praha 2008 [4] Uvedeno pod názvem Arnie má problém
Kulturní odkaz[editovat | editovat zdroj]
V roce 1906 navrhl sochař Gustav Vigeland náhrobek Henrika Ibsena, inspirovaný hrou Když my mrtví procitneme.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c KEJZLAR, Radko. Dějiny norské literatury 1814–1914. Praha: Academia, 1967.
- ↑ Vrbová, Barbara. Munch a Ibsen: vzájemné inspirace. In Stehlíková, Karolína (ed) Ipse ipsa Ibsen: sborník ibsenovských studií. Vyd. 1. Soběslav: Elg, c2006, 244 s. ISBN 80-239-6129-2.
- ↑ a b c IBSEN, Henrik. Když z mrtvých procitáme. Svazek 10. Praha: Sfinx, B. Janda, 1929. 85 s. Přeložil Viktor Šuman, graficky upravil Cyril Bouda, vyšlo ve sbírce dramat Henrika Ibsena za redakce Gustava Pallasa, Knižnice Nové cíle.
- ↑ a b c Institut umění – Divadelní ústav. www.idu.cz [online]. [cit. 2019-01-20]. Dostupné online.
- ↑ a b c d IbsenStage. ibsenstage.hf.uio.no [online]. [cit. 2019-01-20]. Dostupné online.
- ↑ Originální projekt pomníku Ibsenova v Kristianii. Světozor. 24. 8. 1906, s. 1086. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Když my mrtví procitneme na Wikimedia Commons
