Kaifáš
| Kaifáš | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1. století |
| Úmrtí | 1. století |
| Povolání | Kohen a politik |
| Funkce | velekněz (18–36) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Kaifáš (Kajfa) byl v letech 18–36 n. l. židovský velekněz, který se podle evangelií podílel na odsouzení Ježíše z Nazareta.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Židovský historik Josef Flavius ho uvádí jako „Josefa, zvaného Kaifáš“, který byl zetěm svého předchůdce Annáše, velekněze v letech 6–15. Do úřadu ho jmenoval římský prokurátor Valerius Gratus roku 18 a roku 36 byl odvolán současně s odvoláním prokurátora Piláta Pontského.[1] Od doby Heroda Velikého už nebyl úřad velekněze doživotní ani dědičný, nýbrž byl libovolně jmenován i odvoláván panovníkem, později římským prokurátorem. Velekněží se tak v tomto období často střídali a mimořádně dlouhé období Kaifášovo svědčí o tom, že s prokurátory dobře vycházel. Ostatně i jeho nástupce, Jonathan ben Hannas, patřil do téže rodiny.
Kaifášův soud[editovat | editovat zdroj]
Podle evangelií Matouše a Jana se v Kaifášově domě sešla velerada a předem dohodla, že Ježíše zajmou a pošlou na smrt.[2][3] Kaifášův výrok, že je lepší, aby zahynul jeden člověk než celý národ, pak obě evangelia chápou jako prorocké ohlášení Ježíšovy oběti. Před veleradu v Kaifášově domě pak zajatého Ježíše přivedli a soudili. Když na Kaifášovu přímou otázku, je-li Mesiáš, syn Boha živého, Ježíš přitakal, odsoudil ho Kaifáš za rouhání a ráno poslal k Pilátovi.[4][5] Markovo a Lukášovo evangelium líčí soud podobně, velekněze však nejmenují. Jako velekněz se pak Kaifáš jmenuje ještě v knize Skutků, kde má soudit apoštoly.[6][7]
Kaifášův rozsudek byl pak opakovaně záminkou k protižidovským bouřím a pogromům. Pokud se však události odehrály tak, jak je evangelia líčí, porušil Kaifáš židovský zákon, který například zakazoval vynést rozsudek smrti při prvním líčení.
Nález urny[editovat | editovat zdroj]
Roku 1990 byl na jeruzalémském předměstí Talpijot nalezen rodový hrob s několika kamennými schránkami na kosti (ossuarium). Na jedné zvláště ozdobné byl aramejský nápis „Josef bar Kajfa“; obsahovala pozůstatky asi šedesátiletého muže. O jeho ztotožnění s biblickým Kaifášem nebo jeho synem se zprvu pochybovalo, ale roku 2011 byla nalezena jiná schránka z téže doby s nápisem „Miriam, dcera Ješuy, syna Kaifase z kněžského rodu Maazijah“. Protože jde o jméno velmi neobvyklé, je souvislost obou nálezů s biblickým Kaifášem pravděpodobná.[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Flavius, Starožitnosti XVIII,95.
- ↑ Mt 26, 3 (Kral, ČEP)
- ↑ J 11, 49 (Kral, ČEP)
- ↑ Mt 26, 59 (Kral, ČEP)n.
- ↑ J 18, 19 (Kral, ČEP)n.
- ↑ Sk 4, 6 (Kral, ČEP)
- ↑ Novotný, Biblický slovník, str. 317.
- ↑ Grab der Enkelin des Hohepriesters Kaiaphas gefunden (Nalezen hrob vnučky velekněze Kaifáše), na hagalil.com, 30. 6. 2011 (navštíveno v únoru 2014). Srv. také článek hebrejské Wikipedie k nálezu.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- A. Novotný, Biblický slovník. Praha: Kalich 1956.
- Ottův slovník naučný, heslo Kaifáš. Sv. 13, str. 753.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kaifáš na Wikimedia Commons - (anglicky) Článek Jony Lendering na Livius.org
