Josip Jurčič

Josip Jurčič
Josip Jurčič
Narození	4. března 1844; Muljava
Úmrtí	3. května 1881; Lublaň
Příčina úmrtí	tuberkulóza
Místo pohřbení	Navje
Povolání	spisovatel, duchovní
Národnost	Slovinsko
Stát	Slovinsko
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josip Jurčič (4. března 1844 Muljava – 3. května 1881 Lublaň) byl slovinský realistický spisovatel a novinář. Jeho styl psaní byl ovlivňován různými autory a lidovou slovesností. Splnil také Levstikův literární program.

Životopis

Narodil se roku 1844 v Muljavě jako syn klášterního kočí a domkáře. První třídu navštěvoval ve Višnje Goře, normálku, gymnázium v Lublani. Už v sedmnácti letech uveřejnil svojí první povídku (Pripovedka o beli kači, 1861). Roku 1864 Mohorjva společnost vydala historický román Jurij Kozjak a povídku Jesenska noč med slovenskimi polharji, Slovenski oglasnik a povídku Domen, roku 1865 pak Jurij Kobila.

Po dokončení gymnázia odešel do Vídně, kde studoval slovanskou a klasickou filologii. Ve sbírce Cvetje iz domačih in tujih logov je zveřejněn román Deseti brat, který platí za první slovinský román. Ve 23 letech opustil kvůli nedostatku peněz studium, roku 1868 s Josipem Stritarjem a Franem Levstikem vydal sbírku Mladika a v něm uveřejnil povídku Sosedov sin.

V Mariboru byl pomocníkem hlavního redaktora v novinách Slovenski narod^[1],, dva roky později se stal jeho hlavním redaktorem a přestěhoval se do Lublaně. Roku 1872 zveřejnil známou krátkou povídku Telečja pečenka. O pár let později vydal román Doktor Zober, Med dvema stoloma, Lepa Vida a Cvet in sad a tragédii Tugomer, kterou zpracoval Fran Levstik.

Po dvou letech léčby onemocnění plic zemřel v Lublani. Na jeho památku pojmenovali náměstí a ulici, která začíná ve Višnje Goře a končí u jeho rodného domu v Muljavě, která je zrekonstruovaná a jedna z nejkrásnějších architektonických selských staveb ve Slovinsku.

Publikační činnost

První začátky a vznik myšlenek

Josip Jurčič se narodil ve vesnici Muljava. Vesnický život měl rád a přijímal ho velmi pozorně. Poslouchal mnohé vesnické podivíny, žebráky a ostatní lidi z vesnice a okolí, kteří se scházeli v jeho domácím kupectví a palírně. Tak poslouchal pohádky a lidové tradice a tím se rozvíjela jeho láska ke všemu lidovému, jeho fantazie a láska k prostým venkovským lidem, ke kterým také sám patřil.^[1] Hodně k tomu přispěl jeho dědeček, o kterém psal v Spominih na deda (1863). Josip Jurčič vzal tematiku a látku pro svá díla z domácího venkovského prostředí, tudíž prostí protagonisté a prostá tematika, která se točí kolem těžkostí a směšných příjmů malého člověka z venkovského prostředí.

Počátky psaní

Jurčič sbíral a zapisoval příběhy a jiné lidové materiály, protože ho jako studenta ke sbírání podněcovala tehdejší politika. Už roku 1861, když mu bylo 17 let, uveřejnil Pripovedke o beli kači. Mnohým tvůrcům se tenkrát zapisování lidových pověstí zdálo jako ztráta času, ale brzy se ukázalo, že se tím velmi dobře připravil na spisovatelskou kariéru. Nejzajímavějšími pohádkami a příběhy jsou ze sbírek:

o bratrech, kteří »sloužili čertu«
o statečné dívce, kterou zabilo »dvanáct psohlavců«
o princi Markovi, který »hodně dosáhl«
o bratrovi, kterého je sestra chtěla zavraždit, protože měla radši loupežníka a »lháře«
o třech bratrech, kteří žádali obra o oheň

Ve vzpomínkách na dědu pak byly nejzajímavější především žerty o zalátované Višnjí Goře a Žužemberku, příběhy o zázračné jeskyně a o králi Matjážovi. Zvlášť pak vydal sbírku Podzimski cečer na slovenski preji.

Literatura pro mládež

Jurčič použil jako osobitý a nejčastější vypravěčský styl. Josip sice není znám typickými díly pro děti a mládež, protože jeho látka obsahuje především existenci a příběhy starých venkovských lidí. Kvůli zajímavým událostem a především žertovným obsahem a jednáním hlavních literárních postav, patří k literatuře pro mládež humoresky Vrban Smukov ženitev (1865), především pak všem dobře známá Kozlovska sodba v Višnji Gori (1867). Kozlovska sodba je napsaná podle lidové pověsti o »vynalezávosti « Višnjanů, která ukazuje podobu lidské hlouposti. Dílo je o to zajímavější, že hloupost venkovského člověka se ukáže jako jediná moudrost a také díky komickým dialogům.

Díla

Próza

Prazna vera (1863)
Jesensko noč med slovenskimi polharji (1864)
Jurij Kozjak, slovenski janičar (1864)
Domen (1864)
Tihotapec (1865)
Jurij Kobila (1865)
Dva prijatelja (1865)
Uboštvo in bogastvo (1865)
Vrban (1865)
Smukova ženitev (1865)
Spomini na starega deda (1865)
Grad Rojinje (1866)
Kloštrski Žolnir (1866)
Deseti brat (1866)
Golida (1866)
Hči mestnega sodnika (1866)
Nemški valpet (1867)

Dva brata (1867)
Božidar Tirtelj (1867)
Kozlovska sodba v Višnji gori (1867)
Doktor Karbonarius (1868)
Sosedov sin (1868)
Črta iz življenja političnega agitatorja (1868)
Sin kmečkega cesarja (1869)
Hišica na Strmini (1869)
Pipa tobaka (1870)
Lipe (1870)
Moč in pravica (1870)
Županovanje v Globokem dol (1870)
V Vojni krajini (1872)
Telečja pečenka (1872)
Sin kmetskega cesarja (1873)
Ivan Erazem Tattenbach (1873)
Na kolpskem ustju (1874)

Bela ruta, bel denar (1874)
Bojim se te (1876)
Doktor Zober (1876)
Cvet in sad (1877)
Lepa Vida (1877)
Šest parov klobas (1878)
Po tobaku smrdiš (1879)
Ženitev iz nevoščljivosti (1879)
Pravda med bratoma (1879)
Kako je Kotarjev Peter pokoro delal, ker je krompir kradel (1879)
Ponarejeni bankovci (1880)
Rokovnjači (1881)
Slovenski svetec in učitelj (1886)

Drama

Tugomer (1876)
Veronika Deseniška (1886)

Překlady děl do češtiny

román: V rozkvětu života, přeložil: Josef Paulík (1900)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Josip Jurčič na slovinské Wikipedii.

↑ ^a ^b Slovník spisovatelů Jugoslávie. Praha: Odeon, 1979. S. 232.

Související články

Kmetijske in rokodelske novice

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Josip Jurčič na Wikimedia Commons
Autor Josip Jurčič ve Wikizdrojích
(slovinsky) Josip Jurčič (1844-1881)^{[nedostupný zdroj]}

[SSJ232-1] Slovník spisovatelů Jugoslávie. Praha: Odeon, 1979. S. 232.

[1]