Jaderná energetika v Německu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mapa s umístěním jaderných elektráren na území Německa

Jaderná energetika v Německu se v roce 2011 zasloužila o 17,8 % národních dodávek elektřiny ve srovnání s 22,4 % v roce 2010.[1][2] Německá jaderná energetika začala výzkumnými reaktory v 50. a 60. letech 20. století. První komerční jaderná elektrárna byla spuštěna roku 1969. V důsledku rozhodnutí o útlumu jaderné energetiky do roku 2022 podíl jaderné energie v energetickém sektoru Německa klesá.

Jaderná energetika byla v posledních desetiletích aktuálním politickým problémem a debaty o tom, kdy by mělo dojít k útlumu jaderné energetiky pokračují. Protijaderné hnutí v Německu má dlouhou historii, která sahá až do počátku 70. let, kdy velké demonstrace v obci Wyhl zabránily výstavbě jaderné elektrárny. Novou pozornost toto téma získalo na počátku roku 2007 kvůli politickému dopadu energetického sporu mezi Ruskem a Běloruskem a dále roku 2011 po havárii elektrárny Fukušima I v Japonsku.[3] Během dnů po této havárii došlo v Německu k velkým protestům, které pak dále pokračovaly. 29. května 2011 vláda kancléřky Merkelové prohlásila, že do roku 2022 Německo uzavře všechny své jaderné elektrárny.[4][5]

Od fukušimské havárie bylo již odstaveno osm ze sedmnácti jaderných reaktorů. Kancléřka Angela Merkelová řekla, že útlum jaderné energetiky, který byl dříve plánován až na rok 2036, poskytne Německu konkurenční výhodu v éře obnovitelné energie. Merkelová také poukázala na bezmocnost Japonska tváří v tvář havárii, navzdory tomu, že jde o vyspělou zemi s pokročilou technologií.[6]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako v mnoha vyspělých zemích, i v Německu, byla jaderná energie poprvé vyvinuta koncem 50. let. Před rokem 1960 došlo ke spuštění pouze několika experimentálních reaktorů a roku 1960 došlo k otevření experimentální jaderné elektrárny v Kahl am Main. Všechny jaderné elektrárny, které byly v Německu spuštěny v 60. letech, měly výkon nižší než 1 000 MW a dnes jsou již všechny zavřené. První téměř zcela komerční jaderná elektrárna Obrigheim byla spuštěna roku 1969 a byla v provozu až do roku 2005, kdy byla uzavřena rozhodnutím vlády. První jaderná elektrárna s výkonem větším než 1 000 MW byla Jaderná elektrárna Biblis, jejíž bloky byly spuštěny v letech 1974 a 1976.

Na počátku 60. let byla navržena výstavba jaderné elektrárny v Západním Berlíně, ale roku 1962 bylo od projektu upuštěno. Na počátku 70. let došlo k velkým demonstracím, které zabránily výstavbě jaderné elektrárny v obci Wyhl. Obyvatelé Wyhlu se tak stali příkladem lokální komunity, která se postavila jadernému průmyslu za pomocí strategie přímé akce a občanské neposlušnosti. Policie byla obviněna z nepřiměřeného užití násilí vůči demonstrantům. Tento protijaderný úspěch inspiroval jadernou opozici v celém Německu i jinde ve světě.[7]

První (z větší části experimentální) jadernou elektrárnou v Německé demokratické republice byla Jaderná elektrárna Rheinsberg. Měla nízký výkon a v provozu byla mezi lety 1966 až 1990. Druhou elektrárnou uvedenou do provozu byla Jaderná elektrárna Greifswald, která měla mít osm ruských reaktorů VVER-440 o výkonu 440 MW. První čtyři reaktory byly spuštěny mezi lety 1973 a 1979. Blok Greifswald 5 byl v provozu méně než měsíc, než byl uzavřen. Zbývající tři byly zrušeny během různých fází jejich výstavby. Roku 1990, během znovusjednocení Německa, byly všechny východoněmecké elektrárny uzavřeny kvůli nedostatkům v bezpečnostních normách. Jaderná elektrárna Stendal v NDR měla být největší jadernou elektrárnou v Německu. Po znovusjednocení Německa byla její výstavba pozastavena a elektrárna nikdy nebyla dokončena. V 90. letech byly zbořeny tři chladicí věže, které již byly vystavěny, a dnes je oblast průmyslovou zónou.

Útlum jaderné energetiky[editovat | editovat zdroj]

Během kancléřství Gerharda Schrödera sociálně-demokraticko-zelená vláda zavázala Německo ke konečnému ustoupení od jaderné energie do roku 2022. Ale tento plán byl koncem roku 2010 odložen, když během kancléřství středo-pravicové kancléřky Angely Merkelové koaliční konzervativně-liberální vláda ohlásila dvanáctileté oddálení.[8] Toto oddálení (které ale nebylo konečné) vyvolalo protesty, včetně lidského řetězu o 50 000 lidech, který se táhl ze Stuttgartu až k blízké Jaderné elektrárně Neckarwestheim.[9] Protijaderné demonstrace z 12. března přilákaly na 100 000 lidí po celém Německu.[10]

V reakci na nové obavy vyvolané fukušimskou havárií a ve světle nadcházejících voleb vyhlásila 14. března 2011 kancléřka Merkelová tříměsíční moratorium na rozhodnutí o prodloužení životnosti reaktorů z roku 2010.[11] 15. března německá vláda oznámila, že bude dočasně odstaveno osm ze sedmnácti reaktorů, tj. všechny reaktory, které byly spuštěny před rokem 1981.[12] Bývalí zastánci jaderné energie jako Angela Merkelová, Guido Westerwelle a Stefan Mappus změnili své stanovisko,[13] i když 71 % populace věří, že šlo pouze o strategický tah spojený s nadcházejícími státními volbami.[14] 26. března 2011 protestovalo v největší protijaderné demonstraci, jaká se kdy v Německu konala, na 250 000 lidí pod sloganem „Fukušima varuje – odstavte všechny jaderné elektrárny“.[15]

30. května 2011 německá vláda oznámila svůj plán, že do roku 2022 odstaví všechny jaderné reaktory.[16] Ministr životního prostředí Norbert Röttgen prohlásil o tomto rozhodnutí: „Je to konečné. Roku 2022 budou uzavřeny poslední tři jaderné elektrárny. K přehodnocení rozhodnutí nedojde.“[3] Než došlo k tomuto rozhodnutí, pocházelo 17 % energie z obnovitelných zdrojů a tento sektor zaměstnával kolem 370 000 lidí.[6] Rozhodnutí utlumit jadernou energie je považováno od znovusjednocení Německa za nejrychlejší změnu směru politiky.[17] Jen rok předtím Angela Merkelová zrušila deset let staré rozhodnutí uzavřít jaderné elektrárny do roku 2022.[17]

Americký fyzik Amory Lovins prohlásil: „Kancléřka Merkelová byla Fukušimou tak šokována, že se rozhodla přesunout pozornost Německa od jádra k efektivitě a obnovitelným zdrojům. Její rozhodnutí navíc podporují tři čtvrtiny Němců a žádná politická strana se proti tomuto rozhodnutí nestaví.“[18]

Merkelová uvedla, že se Německo „do roku 2022 nechce pouze zřeknout jaderné energie, ale také snížit emise CO2 o 40 % a zdvojnásobit podíl energie z obnovitelných zdrojů ze 17 % na 35 %“. Kancléřka poukázala na bezmocnost Japonska zvládnout fukušimskou havárii. Merkelová prohlásila, že energetická politika Německa bude bezpečná, spolehlivá, nezávislá na importech a že energie bude cenově dostupná jak pro průmysl, tak pro spotřebitele.[6]

Před fukušimskou havárií získávalo Německo kolem čtvrtiny elektřiny z jaderných elektráren.[6] Po havárii došlo 6. srpna 2011 k trvalému odstavení těchto osmi reaktorů: Biblis A a B, Brunsbüttel, Isar 1, Krümmel, Neckarwestheim 1, Philippsburg 1, Unterweser.[19]

Někteří němečtí výrobci a energetické společnosti kritizovali plány útlumu jaderné energetiky a varovali, že by Německo mohlo čelit výpadkům.[20] K tomu ale nedošlo. V roce 2011 bylo Německo čistým vývozcem 5 TWh energie (v roce 2010 to bylo 17,7 TWh).[21] Švédská energetická společnost Vattenfall předstoupila před Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů Světové banky s požadavkem kompenzací od německé vlády kvůli předčasnému odstavení jaderných elektráren.[22][23]

5. prosince 2016 Spolkový ústavní soud rozhodl, že provozovatelé jaderných elektráren, kteří byli zasaženi urychleným útlumem jaderné energetiky po fukušimské havárii, mají nárok na přiměřenou kompenzaci. Soud shledal, že i když k rozhodnutí došlo v souladu s ústavou, mají provozovatelé nárok na náhradu škod za investice, které v dobré víře učinili roku 2010.[24][25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nuclear power in Germany na anglické Wikipedii.

  1. BDEW | Bundesverband der Energie- und Wasserwirtschaft | Die Verantwortung wächst. web.archive.org [online]. 2012-02-07 [cit. 2018-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (německy) 
  2. Germans face hefty bill to end nuclear power. The Washington Times [online]. 2012-10-15 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Germany: Nuclear power plants to close by 2022. BBC News. 2011-05-30. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. (anglicky) 
  4. JORANT, Caroline. The implications of Fukushima: The European perspective [online]. Bulletin of the Atomic Scientists [cit. 2018-12-25]. S. 15. Dostupné online. 
  5. Merkel shuts down seven nuclear reactors. DW.COM [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d BAETZ, Juergen. Germany decides to abandon nuclear power by 2022. masslive.com [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. RUDIG, Wolfgang. Anti-nuclear Movements: A World Survey of Opposition to Nuclear Energy. [s.l.]: Longman, 1990. S. 130-135. 
  8. Phasing in the Phase Out: Germany Reconsiders Reactor Lifespan Extensions. Spiegel Online. 2011-03-14. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  9. MCVEIGH, Tracy. Nuclear safety worries spread to Europe. The Guardian. 2011-03-12. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. (anglicky) 
  10. Nuclear power? No thanks (again). The Economist. 2011-03-15. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  11. Atompolitik: Neckarwestheim und Isar I sollen vom Netz. Spiegel Online. 2011-03-14. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  12. Germany to shut down seven reactors temporarily. Turkish Daily News [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Nuclear backlash forces Merkel to rethink energy policy. DW.COM [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Umfrage: Wähler strafen Union für Atomkurs ab. Spiegel Online. 2011-03-23. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  15. Rekord-Demos in Deutschland: Atomstreit trifft Koalition mit voller Wucht. Spiegel Online. 2011-03-26. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  16. German govt wants nuclear exit by 2022 at latest. Reuters. 2011-05-30. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. (anglicky) 
  17. a b Nuclear? Nein, danke. The Economist. 2011-06-02. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  18. LOVINS, Amory. Soft Energy Paths for the 21st Century. www.rmi.org [online]. 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  19. Power Reactor Information System [online]. Dostupné online. 
  20. Nuclear Phaseout Is an 'Historic Moment'. Spiegel Online. 2011-05-30. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. (anglicky) 
  21. BEITZER, Hannah. Wie Deutschland ohne Atomkraft funktioniert. Süddeutsche Zeitung. 2012-02-06. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. (německy) 
  22. Klage gegen Atomausstieg: EU unterstützt Deutschland im Streit mit Vattenfall. Spiegel Online. 2015-09-25. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. 
  23. Why Vattenfall is taking Germany to court - Vattenfall. corporate.vattenfall.com [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. 
  24. German utilities eligible for “adequate” nuclear exit compensation. Clean Energy Wire [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. German utilities win compensation for nuclear phaseout | DW | 05.12.2016. DW.COM [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]