Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel!

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel!
Původní název Ирония судьбы, или С лёгким паром!
Země Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Jazyk ruština
Délka 184 min
Žánry romantická komedie
komediální drama
romantický film
filmová komedie
melodrama
tragikomedie
Scénář Emil Braginsky
Eldar Rjazanov
Režie Eldar Rjazanov
Obsazení a filmový štáb
Hlavní role Andrey Myagkov
Barbara Brylska
Jurij Vasiljevič Jakovlev
Alexander Belyavsky
Georgi Burkov
… více na Wikidatech
Hudba Mikael Leonovič Tariverdijev
Kamera Vladimir Dmitrijevič Nachabcev
Vadim Alisov
Výroba a distribuce
Premiéra 1975
Produkční společnosti Mosfilm
Studio Ekran
Distribuce Státní výbor pro kinematografii
Předchozí a následující díl
The Irony of Fate 2
Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel! na ČSFD IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

„Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel!“ je sovětský dvoudílný televizní film režiséra Eldara Rjazanova, který byl natočen v roce 1975 a poprvé se objevil na televizních obrazovkách v SSSR 1. ledna 1976 v 17:45 na prvním programu CT (Sovětská centrální televize). V současné době je film každoročně vysílán 31. prosince na Prvním kanále. Je odhadováno, že premiéru zhlédlo 100 milionů diváků; již 7. února film opakovali v reakci na nesčetná přání ze strany diváků. Do roku 1978 podle Fjodora Razzakova film „v TV vidělo řádově 250 milionů lidí“. Film byl promítán také v kinech (295 kopií, okolo 7 milionů diváků). V roce 1977 byla filmu udělena Státní cena SSSR.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Film je autorským zfilmováním divadelní hry Emila Braginského a Eldara Rjazanova s názvem „Ironie osudu aneb Jednou o silvestrovské noci“ (z toho právě byla převzata druhá část názvu filmu. Tato divadelní hra, která byla napsána v roce 1969 a hned od uvedení filmu byla úspěšně inscenována v několika divadlech po celém Sovětském svazu. Tato divadelní hra má stejný námět.

Na podzim roku 1975, těsně před oficiální televizní premiérou, zhlédli film televizní diváci v Gruzii v rámci programu Sovětského festivalu televizních filmů (který se odehrával v Tbilisi), na němž film obsadil první místo. Od „Ironie osudu“ započalo ve tvorbě Rjazanova období filmů, v nichž je propojena komičnost a vážnost, což má blíže k melodramatu a dokonce k tragikomedii. (Podle názoru režiséra je předchůdcem tohoto období film „Pozor na auto“.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Existuje knižní adaptace (drama s podrobnými režijními poznámkami) „Ironie osudu“, která byla publikována v jednom z několika sborníků filmových scénářů Eldara Rjazanova. Jsou v ní nepodstatné rozdíly v porovnání s filmem. Například tam je scéna, ve které Žeňa poskytuje první pomoc matce Nadi, když se jí udělalo špatně od srdce.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Film začíná satirickým animovaným úvodem o vytvoření a rozšíření typových architektonických projektů, jež v zemi vytvořily stejnorodou zástavbu v různých městech (tvůrce animace – Vitalij Peskov). Moskva, nová výstavba. Nenapravitelný 36letý starý mládenec a chirurg Jevgenij Michajlovič Lukašin plánuje oslavit Nový rok se svou nevěstou Galjou v bytě, jenž nedávno dostali na adrese: 3. ulice Stavbařů, dům č. 25, byt 12. Jevgenij se chystá o novoroční noci požádat Galju o ruku a povídá ji o tom, že už žádal o ruku jednu ženu, ale potom si to náhle rozmyslel a utekl do Leningradu. Galja se chystala odejít, aby se večer mohla znovu vrátit k Lukašinovi a oslavit s ním Nový rok. Na důkaz svých vážných úmyslů Žeňa Lukašin dává Galje klíče od nového bytu.

Před oslavou Nového roku Žeňa a jeho přátelé Pavlik, Saša a Míša odjíždí, již podle jejich staré tradice, do sauny. Tam se pořádně opíjejí a poté jedou na letiště vyprovodit Pavlika, který musí letět za sovu manželkou do Leningradu. Letadlem však opilý Saša a Míša nechtěně posílají polo spícího Žeňu. Probouzí se až na Leningradském letišti, volá si taxi a řidiči diktuje svou moskevskou adresu, na níž se v Leningradě nachází přesně takový typový dům jako v Moskvě. Žeňa jde po schodech do bytu, jenž považuje za svůj a odemyká typový zámek klíčem od svého moskevského bytu. V bytě s typovým sovětským nábytkem je stejný nepořádek po nastěhování, jako i v jeho opravdovém bytě, takže bez jakéhokoli podezření. Žeňa vysílený po dlouhém dni a alkoholu usíná. Po chvíli se do bytu vrací učitelka ruského jazyka a literatury Naděžda Vasiljevna Ševeljova, která v tomto bytě žije a chystá se oslavit Nový rok se svým ženichem Ippolitem Georgijevičem. Se zděšením nachází u sebe doma spícího cizího člověka, a tak se ho snaží vzbudit a vyhnat, než přijde Ippolit.

Žeňa se všemožně brání. Z jeho úhlu pohledu vtrhla do jeho bytu cizí žena a z nejasné příčiny ho vyhání pryč. V důsledku zmateného vysvětlování a vzájemného ukázání si pasů vychází pravda najevo: Galja čeká Žeňu v Moskvě a on se nachází v Leningradě, kam již předtím utekl od bývalé nevěsty. V tom příchází Ippolit, který Nadě ztropí scénu a Žeňa odchází. Avšak brzy zjišťuje, že nemá peníze na lístek do Moskvy, a proto se vrací, aby si půjčil. Naďa souhlasí, že mu pomůže. V Ippolitovi to vyvolává další výbuch žárlivosti a naštvaně odchází. Žeňa se neúspěšně snaží Ippolita dohnat. Naďa již vystřízlivělému Žeňovi dovoluje zůstat, aby se mohl dovolat Galje a vysvětlit jí co se stalo, ale když se konečně dovolá své milované zjišťuje, že ho nechce ani slyšet. Hrdinové se nuceně nachází v jednom pokoji a postupně k sobě začínají pociťovat vzájemné sympatie. Poté znova přichází Ippolit. Kvůli tomu, že je Žeňa stále ještě v bytě, jde situace do tuhého. Naděžda je vyhání z domu oba. Jelikož si Žeňa zapomněl brašnu se saunovou metličkou, tak se znova vrací a Naďa mu sama nabízí, aby zůstal. Poté přichází již opilý Ippolit. Během toho, co zpívá, pije a sprchuje se přímo v oblečení, vysvětluje oběma, jak těžké je během tak krátké doby zničit staré a vytvořit nové. Poté odchází nadobro.

Naďa otřesená Ippolitovými slovy usoudí, že s Žeňou to nemá budoucnost, a to co se stalo, byla pouze hra. Žeňa odlétá zpět do Moskvy s fotografií Nadi, kterou ji předtím vzal. Avšak Naďa zjišťuje, že Žeňa opět zapomněl brašnu s metličkou a pochopila, že je to osud, a ještě ten den přilétá do Moskvy, aby navždy zůstala se svým milovaným.

V rolích[editovat | editovat zdroj]

  • Andrej Mjagkov – Jevgenij Michajlovič Lukašin, chirurg (zpěv – Sergej Nikitin)
  • Barbara Brylská – Naděžda Vasiljevna Ševeljova, učitelka ruského jazyka a literatury (dabing – Valentina Talyzina, zpěv – Alla Pugačova)
  • Jurij Jakovlev – Ippolit Georgijevič, ženich Nadi
  • Ljubov Dobržanskaja – Marina Dmitrijevna Lukašina, matka Ženi
  • Olga Naumenko – Galja, nevěsta Ženi
  • Lija Achedžakova – Táňa, přítelkyně a kolegyně Nadi
  • Valentina Talyzina – Valja, přítelkyně a kolegyně Nadi
  • Alexandr Širvindt – Pavlik, blízký přítel Ženi/ hlas vypravěče na začátku filmu
  • Georgij Burkov – Miška, přítel Ženi
  • Alexandr Beljavskij – Saša, přítel Ženi
  • Ljubov Sokolova – Olga Nikolajevna Ševeljova, matka Nadi
  • Gotlib Roninson – pasažér z Krasnojarska, který čeká na přistání letadla

Neuvedeni v titulkách[editovat | editovat zdroj]

  • Jelena Naumkina
  • Nikolaj Pogodin – náhodný host s akordeonem
  • Alexandr Postnikov – kolemjdoucí
  • Boris Rudnev – taxikář
  • Eldar Rjazanov – pasažér letadla

Filmový štáb[editovat | editovat zdroj]

  • Autoři scénáře: Emil Braginskij, Eldar Rjazanov
  • Režisér: Eldar Rjazanov
  • Kameraman: Vladimir Nachabcev
  • Architekt: Alexandr Borisov
  • Zvuk: Jurij Rabinovič
  • Hudba: Mikael Tariverdiev
  • Animace na začátku filmu: Vitalij Peskov
  • Producent: Lazar Milkis

Písně a básně[editovat | editovat zdroj]

Název Autor textu Interpret písně/básně
Něco se se mnou děje Jevgenij Jevtušenko Sergej Nikitin (Ženja)
Nikdo nebude doma Boris Pasternak
Po mé ulici Bella Achmadulina Alla Pugačova (Naďa)
Na Tichoreckou Michail Lvovskij
Jestli nemáte tetu (Árie moskevského hosta) Alexandr Aronov Sergej Nikitin
Líbí se mi Marina Cvetajeva Alla Pugačova
Zeptal jsem se jasanu Vladimir Kiršon Sergej Nikitin
U zrcadla Marina Cvetajeva Alla Pugačova
Balada o zakouřeném vagoně Alexandr Kočetkov Andrej Mjagkov (Žeňa) a Valentina Talyzina (Naďa)

Natáčení filmu[editovat | editovat zdroj]

Jako typový dům s adresou 3. ulice Stavitelů 25 byly ve filmu použity dva panelové domy stojící v moskevské čtvrti Troparjovo-Nikulino na adrese Vernadskova třída 113 (dům Nadi Ševeljove) a Vernadskova třída 125 (dům Ženi Lukašina). Ve skutečnosti byly tyto prototypy typového domu postaveny podle experimentálního projektu, který byl realizován ve třech budovách na téže třídě. V roce 2003 byly na stěnách domů hlavních hrdinů (Ženi a Nadi) umístěny dvě pamětní desky, z nichž jedna byla odcizena. 29. prosince roku 2007 byly pamětní desky obnoveny a opět slavnostně odkryty za účasti Eldara Rjazanova.

Casting[editovat | editovat zdroj]

Postavu Lukašina mohl ztvárnit Andrej Mironov. Říká se však, že Mironov neměl úspěch u ženského publika, což bylo v rozporu s námětem filmu – nikdo by mu jeho výkon neuvěřil. Jeho účast byla proto ve filmu zamítnuta. O tutéž roli se také zajímali Pjotr Veljaminov, Stanislav Ljubšin a Innoketij Smoktunovskij. Mjagkov byl v podstatě vybrán náhodou.

O roli Nadi Ševeljove se ucházelo mnoho sovětských hereček: Ljudmila Gurčenko, Valentina Talyzina, Světlana Nemoljajeva a další. Avšak Rjazanov žádnou ze zmíněných umělkyň do role neobsadil. Po zhlédnutí skandálního (podle sovětských úvah zbytečně erotického) polského filmu Anatomie lásky, v němž hlavní ženskou roli (Evu) ztvárnila herečka Barbara Brylska, se Rjazanov rozhodl pozvat na casting filmu Ironie Osudu právě Brylskou. Barbara Brylska do té chvíle rusky prakticky nemluvila a filmový štáb musel herečce některé věci objasňovat v angličtině. O roli Nadi se ucházely:

  • Světlana Nemoljajeva;
  • Ljudmila Gurčenko;
  • Olga Volkova;
  • Antonina Šuranova;
  • Marina Merimson;
  • Valentina Talyzina.

Podle prvotního plánu si měl postavu Ippolita zahrát Oleg Basilašvili. Během natáčení však zemřel Basilašviliho otec a krátce poté i herec Efim Kopeljan, kolega Basilašviliho z Velkého dramatického divadla G. A. Tovstonogova v Petrohradě. Pod vlivem těchto události ukončil Oleg Basilašvili spolupráci na filmu. Na začátku března byl proto do role Ippolita obsazen Jurij Jakovlev. Na fotografii Ippolita, kterou Žeňa vyhodil z okna a Naďa ji následně zvedá venku ze sněhu, je vyobrazen právě Basilašvili.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1976 – Ocenění filmu v anketě časopisu „Sovětskij ekran“ («Советский экран») jako nejlepší film roku.
  • 1976 – Ocenění Andreje Mjagkova v anketě časopisu „Sovětskij ekran“ («Советский экран») jako nejlepší sovětský herec.
  • 1976 – Alle Pugačove byla věnována výběrová část Celosvazového televizního festivalu „Pěsňa-76“ («Песня-76»), která byla odvysílána v září roku 1976. Na festivale Alla Pugačova zazpívala 4 písně z filmu Ironie osudu (Na Tichoreckou, Líbí se mi, Po mé ulici, U zrcadla).
  • 1977 – Státní ocenění SSSR. Oceněné osoby:

Technické podrobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Polskou herečku Barbaru Brylskou alternovala ve filmu Valentina Talyzina, která není uvedena v titulkách. Talyzina se pokusila získat roli Nadi, ale neuspěla. Ve filmu si zahrála Valju, Nadinu kamarádku.
  • Alla Pugačova a Sergej Nikitin, kteří nazpívali písně hlavních hrdinů, také nejsou uvedeni v titulkách.
  • Kromě známého originálu filmu existuje ještě jedna sestříhaná verze, která je občas také vysílána. Druhá verze je na rozdíl od originálu kratší. V této verzi je během telefonního rozhovoru Nadi s Galjou přidaná otázka, která v originále nezazní. Naďa říká: „Už odešel na letiště.“ Galja se po zaznění věty dotazuje: „A vy jste kdo?“ Naďa odpovídá: „Náhodná známá.“

Fakta[editovat | editovat zdroj]

  • Titulky v úvodu filmu obsahují chybu: ve slově „исключительно“ (obzvlášť) chybí písmeno L. (Celá fráze: «Совершенно нетипичная история, которая могла произойти только и искючительно в новогоднюю ночь» – Naprosto netypický příběh, který se mohl odehrát pouze a obzvlášť během novoročního večera.)
  • Moskevská 3. ulice Stavitelů byla v roce 1963 přejmenována na ulici Marii Uljanove. Na domě 25, který je postaven ve stylu ruských chruščovek (čtyřposchoďových panelových domů) byla umístěna deska o filmu ve tvaru brašny s věnečkem. Panelový dům byl v roce 2015 zbořen, ale tehdejší obyvatelé desku zachránili. V Leningradu 3. ulice Stavitelů nikdy nebyla. Mezi roky 1955 – 1962 však existovaly najednou dvě ulice Stavitelů. Jedna se nacházela v průmyslové zóně Krasnogvardějské oblasti, nyní se tato ulice jmenuje Boksitogorskaja; druhá byla v Kirovské oblasti, nyní je přejmenována na ulici Marinesko.
  • Na začátku filmu Žeňa i Galja během rozhovoru několikrát zmiňují Katanjana, který je pozval na oslavu Nového roku. V padesátých letech Rjazanov jako kameraman natáčel s Vasilijem Katanjanem dokumentární filmy. Uvedené příjmení zaznívá také v dalších Rjazanových filmech (Zapomenutá melodie pro flétnu, Nádraží pro dva, Privět, duraleji!).
  • Do roku 1974 nebylo třeba ukazovat pas při koupi letenek nebo při výstupu z letadla pokud se jednalo o mezinárodní lety. V době odvysílání filmové premiéry už byl ale pas nezbytný.
  • V jedné části filmu Naďa odpovídá Lukašinovi, který se snaží uhádnout její věk, že má 34 let. Během natáčení filmu bylo Barbaře Brylske skutečně tolik jako ve filmu. Narodila se v roce 1941.
  • V jedné části filmu běží v televizi sovětský film Slaměný klobouk. Na televizní obrazovce je zachycena Ljudmila Gurčenko, která si zahrála v mnohých filmech Eldara Rjazanova. Ve filmu Ironie osudu se pro Gurčenko role nenašla, ale Rjazanov ji roli zprostředkoval tímto originálním způsobem. Společně s Ljudmilou Gurčenko je na obrazovce zachycen také Andrej Mironov, který měl zájem o roli Ženi.
  • Eldar Rjazanov si zahrál pro něho charakteristickou vedlejší roli podrážděného pasažéra v letadle, na něhož neustále padá spící Lukašin.

Video[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1990 ruská kinematografická společnost „Krupnyj plan“ («Крупный план») vydávala film na videokazetách. V letech 1995–1999 vycházel za spolupráce se společností „Videomir“ («Видеомир»). Začátkem roku 2000 byl film znova vydán na VHS společností „Master tejp“ («Мастер Тэйп»).

V roce 2000 byl film digitálně restaurován, očíslován a vydán distributorem Twister na DVD s hudbou Dolby Digital 5.1 (Surround) s ruskými a anglickými titulky, ruským a anglickým menu a doplňujícími filmografiemi a texty písní. V roce 2003 film vydala na DVD také společnost „Krupnyj plan“ («Крупный план») s hudbou Dolby Digital 5.1 (Surround) a 1.0 (Mono) a s ruskými titulky.

Kulturní vliv[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1981 na XXVI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu se Leonid Brežněv zmínil o filmu ve svém výročním projevu: Není třeba vysvětlovat, jak důležité je, aby všechno, co nás obklopuje bylo krásné a vkusné. Olympijské objekty a některé obytné moskevské čtvrti jsou oživené skvosty minulé epochy. Nově postavené leningradské architektonické celky, novostavby v Almatě, Vilniusu, Navoi a dalších městech jsou naší chloubou. Všechny městské stavby celkově potřebují více umělecké výraznosti a rozmanitosti, aby nedošlo k podobné situaci, ve které se ocitl hrdina filmu Ironie osudu, jenž se dostal do jiného města a nebyl schopen rozlišit ani dům, ani byt od svého vlastního. (Šum v sále. Potlesk.)
  • V roce 2006 vyšel muzikál s názvem První rychlý («Первый скорый») ve kterém si zahráli Jurij Jakovlev a Barbara Brylska.
  • V roce 2007 natočil režisér Timur Bekmambetov druhý díl filmu: Ironie osudu II.
  • Roku 2013 byl v Indii natočen film Miluji Nový rok («Я люблю Новый год»), jehož děj je identický s Rjazonavým filmem. Hrdinové filmu mají indická jména a místo Moskvy a Leningradu se příběh odehrává v Chicagu a New Yorku. Indičtí producenti mlčí o převzetí nápadu a děje filmu ze sovětské kinematografie. Nicméně soudní řízení o plagiátu zahájeno nebylo.

Parodie[editovat | editovat zdroj]

  • Film Ironie osudu byl v různé době parodován v seriálech a televizních vysíláních: Pozor, moderna! («Осторожно модерн!»), Oba-na! («Оба-на»), Městečko («Городок»).
  • Několikrát byl film parodaván v televizním pořadu Velký rozdíl na ruském Prvním kanále:
    • Ironie osudu se zahraničními režiséry a herci (byli parodováni také James Bond, Jackie Chan, Arnold Schwarzenegger, Rowan Atkinson v roli Mistra Beana, Steven Spielberg a další);
    • Ironie osudu se speciálními efekty a reklamami;
    • Ironie osudu podle filmu Avatar;
    • Ironie osudu v japonském stylu. Kromě toho byla parodie odvysílána také v televizním vysílání Velký rozdíl v Kazachstáně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ирония судьбы, или С лёгким паром! na ruské Wikipedii.