Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes

Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes
Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes
Narození	6. prosince 1721; Paříž
Úmrtí	22. dubna 1794 (ve věku 72 let); Paříž
Příčina úmrtí	poprava stětím
Místo pohřbení	Hřbitov Errancis
Rodiče	Guillaume de Lamoignon de Blancmesnil a Anne Elisabeth Roujault
Děti	Antoinette de Lamoignon de Malesherbes; Françoise Pauline de Lamoignon de Malesherbes
Příbuzní	Marie-Élisabeth de Lamoignon de Blancmesnil a Anne Marie Louise Nicole de Lamoignon de Blancmesnil (sourozenci); Louis Lepeletier de Rosanbo, Louise Le Peletier de Rosanbo a Aline Thérèse Le Peletier de Rosanbo (vnoučata)
Profese	magistrát, právník, botanik, spisovatel a politik
Podpis
Commons	Chretien-Guillaume de Lamoignon de Malesherbes
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes ([guijóm krétien d^elamoaňoⁿ d^emalzerbe]; 6. prosince 1721, Paříž – 23. dubna 1794 tamtéž) byl francouzský osvícenský právník, botanik, ministr, kritik a nakonec obhájce krále Ludvíka XVI., popraveného za Francouzské revoluce.

Život

Narodil se v právnické rodině a jeho otec Guillaume de Lamoignon de Malesherbes byl v letech 1723–1736 předsedou nejvyššího soudu. Studoval práva, krátce působil jako obhájce a v roce 1741 se stal náměstkem nejvyššího státního zástupce. Roku 1749 se oženil a s paní Grimod de la Reynière měl dvě dcery. Jedna z jeho vnuček se později stala švagrovou François René de Chateaubrianda, druhá matkou Alexise de Tocquevilla.

Královský úředník

Roku 1750 se stal předsedou nejvyššího finančního úřadu (cour des aides) a vrchním cenzorem. V této funkci udělil povolení k tisku Francouzské encyklopedie a když bylo povolení zrušeno a Diderotovi hrozilo zabavení všech rukopisů, nabídl mu Malesherbes, že je může uložit u něho. Po zrušení vrchních soudů roku 1771 začal psát králi svá „Napomenutí“ (Remontrances), za což byl vyhoštěn z Paříže na své venkovské sídlo. Po smrti Ludvíka XV. ho král Ludvík XVI. jmenoval – spolu s reformním ekonomem Turgotem – ministrem s širokou kompetencí, ale když se mu nepodařilo zrušit ani tajné zatykače, v následujícím roce odstoupil. Roku 1785 vydal pojednání o protestantských sňatcích a když se roku 1787 stal členem Královské rady (nejvyššího sboru poradců), prosadil Versailleský edikt, který upravil občanství nekatolíků a tak připravil otevření náboženské tolerance. Protože jeho další reformy neuspěly, po roce opět odstoupil.

Botanik a agronom

Od mládí byl Guillaume-Chrétien vášnivý botanik. Navštěvoval přednášky Bernarda de Jussieu, cestoval po Evropě a sbíral rostliny, dopisoval si o zemědělství s Rousseauem a Jeffersonem a vydal o tom několik pojednání. Roku 1750 byl zvolen členem Akademie věd a roku 1775 Francouzské akademie (křeslo 38).

Revoluce

V roce 1792 byl u dcery ve Švýcarsku, rychle se ale vrátil a napsal předsedovi Konventu, že je ochoten se ujmout obhajoby Ludvíka XVI., i když si nedělal iluze o výsledku. Ludvík mu za to poděkoval, ale varoval ho, že riskuje život. Jeho obhajoba, na níž pracoval spolu s dvěma dalšími kolegy, je hodnocena jako nepodařená.^[1] Spolu s ministrem a prokurátorem oznámil Malesherbes 20. ledna 1793 rozsudek králi a odjel na své venkovské sídlo. V prosinci téhož roku byl s celou rodinou zatčen a 23. dubna 1794 s dcerou, vnučkou, s jejich manžely i dvěma sekretářkami popraven gilotinou.

Odkazy

Reference

↑ TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-211-3. S. 102–103.

Literatura

Ottův slovník naučný, heslo de Malesherbes. Sv. 16, str. 701

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes na Wikimedia Commons
(anglicky) Životopis na Encyclopedie Brittanica
(francouzsky) Rodokmen
(francouzsky) Životopis na stránkách Francouzské akademie

38. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce: Nicolas-François Dupré de Saint-Maur	1775–1794 Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes	Nástupce: François Andrieux

[1] TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-211-3. S. 102–103.

[1]