Frontální útok

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Schematický nákres frontálního útoku na postavení nepřítele.

Frontální útok představuje mohutný přímý úder na hlavní pozice nepřítele vedený zpravidla otevřeným dobře prostupným terénem.

Základní idea taktiky[editovat | editovat zdroj]

Smyslem taktiky je prudkým přímým útokem rozbít a zničit hlavní síly protivníka nebo prostě prorazit přes jeho klíčové pozice. Její výhodou je jednoduchost – není třeba nic vysvětlovat a obejde se bez výcviku jednotek, každý pochopí, že má vyrazit vpřed, zabít každého nepřítele, kterého cestou potká, a zastavit se až… Obzvláště účinná je při souboji muž proti muži, pokud má útočící strana početní nebo individuální převahu. V současné době však je takovýto scénář velmi málo pravděpodobný a úspěšný frontální útok vyžaduje velmi specifické podmínky a zpravidla i kombinaci s dalšími taktikami. Příkladem může být prudký tankový útok za písečné bouře proti řídce rozmístěným oddílům pěchoty nedisponující dostatečným množstvím protitankových zbraní, který kombinuje výhodu překvapení, využití špatné viditelnosti a značné individuální převahy na straně útočníka.

Historie použití[editovat | editovat zdroj]

Před 19. stoletím tato taktika s drobnými modifikacemi dominovala bitevním polím (ač i tehdy mohla vést ke katastrofě – viz bitva u Cann, bitva u Kresčaku či bitva u Carillonu), nicméně s rozvojem palných zbraní její význam stále klesal. Počátkem 19. století byla rychle potlačována ve prospěch nápaditějších manévrovacích a obchvatných způsobů boje a na konci napoleonských válek již byla až na výjimky považována vyloženě za akt neschopnosti a bezradnosti velitele a stále častěji byla označována jako sebevražedná.

Jestliže před 19. stoletím byl považován frontální útok, který skončil katastrofou jaksi ze své vlastní přirozenosti, za výjimku, od 19. století je to naopak a úspěšné použití frontálního útoku je nyní považováno za malý zázrak, který se neobejde bez specifických podmínek. Vedle výjimečných úspěšných akcí (bitva u Isandlwany) se zde objevují první debakly (bitva u Gettysburgu) signalizující konec frontálního útoku, jakožto obecně použitelné metody. Definitivní konec této taktiky ohlásila první světová válka a masové rozšíření kulometů. Přesto se objevila i na bojištích druhé světové války, kde ji Rudá armáda používala jako hlavní taktiku v Zimní válce a relativně často se objevovala i ve Velké vlastenecké válce. Avšak ani Sovětský svaz si nemohl dovolit úděsné ztráty, které přinášela, a byla (až na některé výjimečné operace) opuštěna.

Související články[editovat | editovat zdroj]