Fridrich Falcký

Šablona:Infobox panovník

Fridrich Falcký (26. srpna 1596 na loveckém zámečku Deinschwang u Ambergu – 29. listopadu 1632 v Mohuči) byl vévoda a kurfiřt falcký (jako Fridrich V.), vůdce Protestantské unie a (vzdoro)král český (1619–1621). Pocházel z rodu falckých Wittelsbachů. Kvůli své pouze roční vládě je známý jako "zimní král".

Fridrich byl synem Fridricha IV. Falckého a jeho manželky Luisy z Nassau. Jeho otec zemřel v roce 1610, když bylo jeho synovi čtrnáct let. Fridrich se tedy formálně stal falckým kurfiřtem, samostatné vlády se ale ujal až po dosažení plnoletosti. Ve jménu svého syna vládla Ludvika Juliana z Nassau. Od roku 1613 byl ženatý s Alžbětou, dcerou anglického a skotského krále Jakuba I. (VI.).

Volba českého krále

Čeští stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za vlády bezdětného panovníka Rudolfa II. a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný.^[1]

Matyáš Habsburský, nástupce Rudolfa II., rovněž neměl žádné potomky. Ještě za jeho života zvolen českými stavy za krále Ferdinand II. Štýrský (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, Ferdinanda zvolili za příslib respektování Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů. Jak se však brzy ukázalo, svůj slib Ferdinand nehodlal dodržet.

Ferdinand II. byl absolutistický vládce a popíral světská práva šlechty. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 22. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání. 19. srpna 1619 byl Ferdinand generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného.

Český král

Objevili se tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především k jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví.

Pro Fridricha mluvilo to, že byl člen jednoho z nejvýznamnějších rodů a vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán. Představitelům stavovského povstání předtím totiž Fridrich projevoval otevřené sympatie a snažil se jim zprostředkovat finanční a vojenskou pomoc.

Fridrich po zjevném váhání nabídku české koruny přijal a 4. listopadu 1619 byl korunován českým králem. Jak se ovšem brzy ukázalo, Fridrich většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdili se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“.

Bílá Hora

Stavovští předáci spoléhali na Fridrichovy vazby na panovníky významných nekatolických zemí, tedy především na pomoc Anglie a severního Nizozemí. Tato myšlenka ale dostala povážlivé trhliny, protože především anglický král Jakub I. svého zetě Fridricha a české vzbouřence proti katolickým Habsburkům nepodpořil. Fridrichovi protestantští spojence selhali v tom, aby ho podpořili vojensky, a podepsali Ulmskou smlouvu. V Čechách naopak Fridrich ztrácel sympatie kvůli germanizačním tendencím svého dvora.

Fridrich se ovšem stal králem až v době, kdy se stavovské povstání dostalo do defenzivy. Navíc katolickou ligu podporovalo španělské zlato, zatímco finance českých zemí nebyly v nejlepším stavu. Po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620) opustil Fridrich Pražský hrad a odjel do Vratislavi. Stalo se tak jeden rok a čtyři dny po jeho korunovaci.

Ztratil české království a postupně i veškerý zbytek svých lén (Slezsko, Moravu i obě Falce) a byl uvržen do říšské klatby. V roce 1623 udělil císař Falc i s kurfiřtskou hodností svému spojenci vévodovi Maxmiliánu Bavorskému. Fridrich si díky příbuzným vybudoval dvůr v Haagu. Zemřel jako štvanec v Mohuči. Příčiny jeho smrti nejsou úplně jasné vzhledem k tomu, že není známé, kde leží jeho tělo, někteří historikové tvrdí, že zemřel na tyfus.^[2] Jiné teorie tvrdí, že zemřel na mor s odvoláním na přivolaného specialistu Petruse De Spinu, který tuto diagnozu potvrdil.^[3]

Fridrichův nejstarší syn Karel Ludvík získal zpět politickou moc na konci třicetileté války, v roce 1648.

Potomci

Od roku 1613 byl Fridrich Falcký ženatý s Alžbětou, dcerou anglického a skotského krále Jakuba. Mezi jejich třinácti dětmi byli mj. Ruprecht Falcký, vojevůdce královské strany za anglické občanské války, či Žofie Falcká, která se později stala matkou prvního anglického krále z hannoverského rodu – Jiřího I., od něhož se dodnes odvozuje následnictví britského trůnu (viz Act of Settlement 1701).

Literatura

+or+wkw=ola2002158949 &func=find-c&local_base=skc Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Fridrich Falcký Galerie Fridrich Falcký na Wikimedia Commons

ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7.

Reference

↑ SEDLÁČEK, August, et al. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto Kapitola Smiřický.
↑ ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha: Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Protagonisté bělohorského triumfu a tragedie, s. 212.
↑ ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Haagský exil, zajíci a moře plánů, s. 356.

Nárokované tituly
Předchůdce	Fridrich Falcký	Nástupce
Ferdinand II.	Fridrich I. král český 1619–1620	Ferdinand II.
Fridrich IV.	Fridrich V. kurfiřt a falckrabě falcký 1610–1623	Maxmilián I.
Ferdinand II.	Fridrich I. titulární král český 1620–1623 1623–1632	nikdo
on sám jako kurfiřt a falckrabě falcký	Fridrich V. titulární kurfiřt a falckrabě falcký 1623 1623–1632	Karel I. jako kurfiřt a falckrabě falcký

Šablona:Link FA

[1] SEDLÁČEK, August, et al. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto Kapitola Smiřický.

[2] ČORNEJ, Petr, a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha: Reader’s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. Kapitola Protagonisté bělohorského triumfu a tragedie, s. 212.

[3] ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Haagský exil, zajíci a moře plánů, s. 356.

[1]

[2]

[3]