Fluorohydrid argonu
| Fluorohydrid argonu | |
|---|---|
 Model molekuly | |
| Obecné | |
| Systematický název | fluorohydrid argonu |
| Ostatní názvy | fluoridohydridoargon, hydrofluorid argonu |
| Sumární vzorec | HArF |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 163731-16-6 |
| PubChem | 154735196 |
| SMILES | F[ArH] |
| InChI | 1S/ArFH/c1-2/h1H |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 59,952 g/mol |
| Teplota tání | −256 °C (17 K) |
| Teplota rozkladu | −246 °C (27 K) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fluorohydrid argonu (též hydrofluorid argonu) je anorganická sloučenina se vzorcem HArF (také psaným jako ArHF). Jedná se o první popsanou sloučeninu argonu.
Objev[editovat | editovat zdroj]
Tuto sloučeninu objevili finští vědci, vedení Markku Räsänenem;[1] její přípravu oznámili 24. srpna 2000 v časopise Nature.[2]
Objev byl založen na dřívějším předpokladu, že argon může vytvářet velmi slabé vazby.[3]
Příprava[editovat | editovat zdroj]
HArF byl připraven smícháním argonu a fluorovodíku v matrici z jodidu cesného za teploty 8 K (−265 °C) a vystavením této směsi ultrafialovému záření.
Následně bylo infračervenou spektroskopií potvrzeno, že směs obsahuje chemické vazby (i když velmi slabé), takže jde o fluorohydrid argonu, a ne o supermolekulu nebo směs argonu a fluorovodíku. Vazby v této sloučenině jsou stálé pouze za teplot do 27 K (−246 °C); nad touto hodnotou nastává rozklad na argon a fluorovodík.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Argon fluorohydride na anglické Wikipedii.
- ↑ Markku Räsänen. Argon out of thin air. Nature Chemistry. 2013-12-17, s. 82. DOI 10.1038/nchem.1825. PMID 24345939.
- ↑ a b Leonid Khriachtchev; Mika Pettersson; Nino Runeberg; Jan Lundell; Markku Räsänen. A stable argon compound. Nature. 2000-08-24, s. 874–876. DOI 10.1038/35022551. PMID 10972285. Bibcode 2000Natur.406..874K.
- ↑ HArF! Argon's not so noble after all – researchers make argon fluorohydride [online]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- EMSLEY, John. Nature's Building Blocks: An A–Z Guide to the Elements. Oxford: Oxford University Press, 2001. ISBN 0-19-850341-5.