Přeskočit na obsah

Filozofie života

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Wilhelm Dilthey (kolem 1860)

Filozofie života je označení pro filozofický směr 19.–20. století, který obrátil hlavní pozornost na jev života. Reagoval tak na převládající racionalismus a idealismus předchozího období; jeho obsah lze zhruba shrnout do následujících tezí:

  • život je svébytný jev, který nelze redukovat na mechanické děje;
  • člověk především žije, teprve pak uvažuje a filozofuje;
  • člověk není jen duch, ale také živá bytost, která se rodí, dospívá a umírá;
  • lidská zkušenost je celistvá a přísné dělení na rozum, vůli a cit je jen pomocné;
  • i lidské poznání slouží životu, nikoli naopak;
  • filozofie musí brát na vědomí důležité výsledky věd, zachovat si však svoji samostatnost.

Od filozofie života je třeba odlišovat vitalismus jako biologickou teorii (Hans Driesch).

Zvláštní pozornost jevu života vůbec věnoval už Aristotelés, který jej charakterizoval vnitřním zaměřením všeho živého k nějakému cíli čili entelechií. Novověká filozofie, zaujatá zkoumáním hmoty a ducha, se život snažila vysvětlovat mechanicky (Descartes). Zájem o živé a život se znovu vynořuje v německém preromantismu (Goethe) a „životní moudrost“ byla koncem 18. století velmi rozšířený pojem.

Šedá je, příteli, všechna teorie,

však zelená se života zlatý strom.

— Goethe, Faust I.

Proti filozofickým systémům, zejména Kantovu a Hegelovu, postavil romantický filozof Friedrich Schlegel své Přednášky o filozofii života (1827). Praktické vedení lidského života je hlavním tématem filozofie Schopenhauerovy a Nietzscheovy, i když u každého jinak. Ve druhé polovině 19. století k tomu přistupují i pokroky přírodních věd, zejména evoluční teorie, která ukázala dějinnost světa i člověka z úplně jiného pohledu.

Zakladatelé

[editovat | editovat zdroj]

Základy filozofie života vytvořili v Německu Friedrich Nietzsche a Wilhelm Dilthey (1833–1911) a ve Francii Henri Bergson (1859–1941).[1][2] Dilthey, který poprvé použil pojem „filozofie života“, zdůrazňoval nedělitelnost lidské zkušenosti jako podstatné složky individuálního života. Člověk žije v celistvém, konkrétním a omezeném „životním světě“ (Lebenswelt) či „osvětí“ (Umwelt) své zkušenosti, v němž také poznává, vyjadřuje se a jedná. Proti přírodním vědám s jejich metodou rozboru na složky a příčinného vysvětlování obecných jevů postavil vědy duchovní (Geisteswissenschaften), které se často zabývají i jednotlivými jevy (například v historii) a snaží se jim porozumět. Život je pro Diltheye základní skutečnost a hlavními pojmy pro jeho popis jsou pro něho prožitek (Erlebnis), vyjádření (Ausdruck) a porozumění (Verstehen).

Henri Bergson (kolem 1910)

Na rozdíl od psychologa Diltheye, pro něhož „život“ znamená především prožívaný život jednotlivého člověka, je pro Bergsona život jev kosmický, zvláštní způsob bytí, charakterizovaný „životním elánem“ (élan vital) jako vnitřním důvodem pohybu, růstu a vývoje. Je to tedy jev bytostně dějinný, který je sice vždy nesen jednotlivci, tvoří však přesto obrovský, nezměrný celek. Bergsonův strhující styl jej učinil velmi populární osobou i v širší veřejnosti, jeho názory se ve Francii rychle rozšířily a dodnes ovlivňují francouzskou filozofii.

Filozofie a biologie

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1891 se německému biologovi Hansi Drieschovi (1867–1941) podařilo rozdělit zárodek mořské ježovky. K jeho velkému překvapení se z každé části nevyvinula příslušná část živočicha, nýbrž celá ježovka. Driesch z toho usoudil, že každá buňka nějak obsahuje „program“ celého živočicha a že se tedy vývoj (ontogeneze) organismu neřídí lokálními určeními, nýbrž celkovým cílem. Na těchto poznatcích založil Driesch svoji teorii vitalismu a specifickou filozofii živých organismů. Na Driesche navázala řada filozofujících biologů, zejména v Německu (Viktor von Weizsäcker, Adolf Portmann, Jakob von Uexküll a další).

K filozofii života patří dále chemik a filozof Ludwig Klages (1872–1956), který – stejně jako Dilthey nebo Bergson – odmítal dělení na subjekt a objekt, na duši a tělo, zdůrazňoval jednotu těchto stránek zkušenosti a člověka a demonstroval ji na zajímavých jevech, například na rytmu ručně prováděných zemědělských prací, doprovázených zpěvem. Volněji s filozofií života souvisí filozof a sociolog Georg Simmel (1858–1918), který se také zabýval studiem lidského jednání a společenskými institucemi.

V Česku se podobným směrem ubíral Emanuel Rádl, který ovšem Driesche ostře kritizoval. Na filozofii života později navázal také filozof Hans Jonas knihou The phenomenon of life (1966) a dalšími eseji. Některé z jejích myšlenek znovu ožily například v teorii autopoiesis chilského biologa Humberta Maturany nebo v současných pracích o souběžné přírodní a kulturní evoluci a o rozdílech mezi nimi. Ve Francii se – vedle početné školy následovníků Bergsonových – k filozofii života výslovně hlásí také Michel Henry.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lebensphilosophie na německé Wikipedii.

  1. Melvil 1976, s. 513.
  2. Olšovský 2011, s. 77.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
Primární
  • H. Bergson, Vývoj tvořivý. Praha: Jan Laichter 1919, přeložil Ferdinand Pelikán
  • H. Bergson, Duše a tělo. Olomouc: Votobia 1995, přeložil Josef Helm
  • H. Bergson, Myšlení a pohyb. Praha: Mladá fronta 2003, přeložil Jakub Čapek
  • H. Bergson, Hmota a paměť. Praha: Oikoymenh 2003, přeložil Alan Beguivin
  • W. Dilthey: Život a dejinné vedomie (výbor z díla). Bratislava, Pravda, 1980
Sekundární