Přeskočit na obsah

Eniwa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eniwa
Eniwa se nachází na východ od města Čitose, je vidět ze směru jihovýchodně od města. Jezero Šikocu je v popředí.
Eniwa se nachází na východ od města Čitose, je vidět ze směru jihovýchodně od města. Jezero Šikocu je v popředí.

Vrchol1 320 m n. m.
Poloha
StátJaponsko
Souřadnice
Map
Erupce1707 ± 30[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eniwa (japonsky 恵庭岳-えにわだけ, Eniwa-dake, Ainu e-en-iwa[2]) je čtvrtohorní sopka nacházející se v Národním parku Šikocu-Tója na Hokkaidu. Má nadmořskou výšku 1 320 m a byla označena za aktivní sopku Japonskou meteorologickou agenturou v roce 1991. Název hory pochází z ainštiny a znamená „hora s ostřím na vrcholu“.[3]

Geologická historie

[editovat | editovat zdroj]

V důsledku obrovské erupce před přibližně 40 000 lety vznikla kaldera Šikocu, v jejímž středu se rozprostírá stejnojmenné jezero. V této oblasti byla poté v období čtvrtohor aktivní celá řada sopek, a to postupně od sopky Fuppuši, následované sopkou Eniwa až po Tarumae. Tyto tři sopky leží podél směru, kde se tlačí tichomořská deska pod severoamerickou desku nesoucí Hokkaido. Magma stoupající v těchto oblastech se pohybovala podél trhlin vzniklých pohybem těchto desek. Eniwa se nachází na severozápadní části kalderové stěny a má strmý profil složený z lávových dómů a lávových proudů. Tyto lávové proudy sahají až do středu Šikocuckého jezera a dosahují tloušťky až několika desítek metrů. Její sopečná aktivita byla rozdělena do šesti hlavních období:[4][5][6]

  • 1. období: před 20 000 lety byla původní sopečná struktura vytvořena výtryskem lávy. V okolí oblasti Hina-misankocu poblíž města Čitose, 32 km na východ od sopky, byly nalezeny sopečné popelové vrstvy z této doby.
  • 2. období: před 15 000 lety došlo k masivní Pliniovské erupci, během které bylo vypuzeno 10 km³ sopečného popela a pemzy. Tento popel se rozptýlil až 150 km daleko za pohoří Hidaka. V oblasti města Čitose vzdáleném 25 km, se pemza usadila v nánosech přesahujících 2 metry. Možnost určit stáří geologických vrstev je možné podle její červenohnědé barvy a tvaru.
  • 3. období: z vrcholu sopky směrem na východ a od Marukoma-onsen směrem k Poropinai se valily lávové proudy.
  • 4. období: lávové proudy tekly směrem na jih a sever od vrcholu sopky.
  • 5. období: před 2 000 lety se láva valila směrem na západ. Přitom přehradila řeku Okotanpe a vytvořila Okotanpeské jezero. Současný tvar hory Eniwa byl vytvořen lávovými proudy. Na nich byly o mnoho století později vybudovány sjezdovky pro alpské lyžování během Zimních olympijských her v Sapporu v roce 1972.
  • 6. období: v 17. a 18. století pokračovala sopečná aktivita v podobě výbuchů vodní páry. To vedlo k pádu východní části vrcholu a vytvoření podkovovitého kráteru o rozměrech 700 m na východ a 500 m na sever. Základní materiál z výbuchu se valil jako masivní lavinový proud na východ do Poropinai a na západ do Okotanpe.

Během celé doby své aktivity se kráter posouval od východu na západ, paralelně s kalderovou stěnou. V raných fázích byla láva převážně tvořena dacitem s vysoký obsah křemíku, ale v pozdějších fázích aktivity převažuje andezit.

Od 6. fáze nebyla žádná významná sopečná aktivita a hora je nyní pokryta lesy. Nicméně stále dochází k emisi plynu z kráteru a východních svahů hory.

Po zemětřesní v roce 2003 v Tokači je výstup na vrchol hory zakázán, z důvodu hrozících sesuvů.[7]

Původ názvu

[editovat | editovat zdroj]
Viditelný vrchol spoky Eniwa

V jazyce Ainu byla tato hora nazývána „e-en-iwa“ (katakana エエニワ, エ・エン・イワ). Tento název může být přeložen jako „hora s ostrým vrcholem“. „E-en-iwa“ se později stalo základem pro japonský název „恵庭“ („Eniwa“).[8][9] V roce 1883 byla hora zmíněna v statistické knize Hokkaida jako „千歳嶽“ („Sensaitake“) a s poznámkou: „Také nazývána jako hora Eniwa“. Na mapách vydaných úřadem pro zeměměřičství (jedním z předchůdců Národního úřadu pro geodézii) byla hora označena jako „千歳嶽“ až do roku 1893, a od revize mapy v roce 1926 byla označována jako „恵庭嶽“ („Eniwadake“).[10]

Zlaté doly

[editovat | editovat zdroj]

V okolí hory Eniwa se nacházejí zlatonosné horké prameny. To vedlo k zřízení dolů Eniwa a Korju na severní straně a Čitose na jihozápadním břehu jezera Šikocu. Tyto zlaté žíly se nacházejí v geologických vrstvách od svrchního eocénu po spodní miocén. Radiometrické datování pomocí metody draslík-argon naznačuje, že byly vytvořeny přibližně před 40 miliony lety, jsou tedy mnohem starší ve srovnání s dobou vzniku hory Eniwa a kaldery Šikocu (přibližně před 40 000 lety).

Těžební činnost začala v 30. letech minulého století v důsledku podpůrné politiky japonské vlády týkající se těžby zlata. Avšak ještě nebyly žádné cesty podél břehů jezera Šikocu, a tak byla ruda hlavně přepravována přes jezero lodí, a poté odesílána do města Tomakomai. Nicméně s eskalací druhé světové války došlo k ukončení dovozu a zlato se stalo zbytečným pro obchodní transakce. V roce 1943 byly podle zákona o rozvoji dolů se zlatem Eniwa a Čitose, stejně jako ostatní zlaté doly v zemi, nuceně uzavřeny.

Po válce byly doly Korju a Čitose znovu otevřeny, ale Čitose zavřel v roce 1986 a Korju v roce 2006.[11][12][13]

Termální prameny

[editovat | editovat zdroj]

Na jihovýchodním svahu poblíž břehů jezera Šikocu a na jihozápadním svahu poblíž břehů jezera Okotan se nacházejí horké prameny. Nejstarší Marukoma-onsen se provozuje od roku 1915. Termální prameny přirozeně vyvěrají z břehu jezera Šikocu, a hladina vody v jejich venkovních lázních stoupá a klesá v souladu s hladinou vody v jezeře Šikocu. Během zimy, kdy přítok vody klesá, hladina termální vody postupně klesá a dosahuje svého nejnižšího bodu v dubnu, aby se znovu zvýšila během tání sněhu v květnu. Termální prameny na březích jezera Okotan už nejsou v provozu.[14][15]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 恵庭岳 na japonské Wikipedii.

  1. Shikotsu: Eruptive History [online]. [cit. 2008-04-24]. Dostupné online. 
  2. ラテン文字化 - Wikipedia. ja.wikipedia.org [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné online. (japonsky) 
  3. アイヌ政策推進局アイヌ政策課 - 環境生活部アイヌ政策推進局アイヌ政策課. www.pref.hokkaido.lg.jp [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné online. 
  4. 和田恵治; 石塚吉浩. 北海道の火山 (フィールドガイド 日本の火山 3). [s.l.]: 築地書館, 1998. ISBN 4-8067-1158-6. S. 62-75. 
  5. 勝井義雄; 岡田弘. 北海道の活火山. 第1刷. vyd. [s.l.]: 北海道新聞社, 2007. ISBN 978-4-89453-397-4. S. 135-138. 
  6. 新千歳市史 通史編. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 43-50. 
  7. 環境省_支笏洞爺国立公園_利用上の注意!. www.env.go.jp [online]. [cit. 2023-10-13]. Dostupné online. 
  8. 知里真志保. 地名アイヌ語小辞典. 3. vyd. [s.l.]: 北海道出版企画センター, 1956. ISBN 4-8328-8802-1. S. 23. 
  9. 山田秀三. 北海道の地名. [s.l.]: 北海道新聞社, 1984. ISBN 4-89363-321-X. S. 57. 
  10. 去石信一, 去石信一. 山は博物館. 毎日新聞 (北海道版). 2012-08-19, s. 22. 
  11. 浅田政広. 北海道金鉱山史研究. [s.l.]: 北海道大学図書刊行会, 1999. ISBN 4-8329-6021-0. S. 231-288. 
  12. 千歳市史編さん委員会 編『新千歳市史 通史編』. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 858-863. 
  13. 渡辺茂 編. 恵庭市史. [s.l.]: 北海道恵庭市役所, 1979. S. 785-787. 
  14. 北海道立地下資源調査所 編『北海道の地熱・温泉 調査研究報告第4号』 (B) 西南北海道北部. [s.l.]: [s.n.], 1977. S. 95-105. 
  15. 和田恵治; 石塚吉浩. 北海道の火山 (フィールドガイド 日本の火山 3). [s.l.]: 築地書館, 1998. ISBN 4-8067-1158-6. S. 67-68. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]