Djaus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Djaus „Nebe“ či Djaus Pitar „Nebe-Otec“ je védský bůh nebes. Jeho význam jako samostatného božstva byl mizivý a není mu věnován žádný z rgvédských hymnů. Jisté důležititosti dosahoval pouze v páru s Prithiví „Širokou“ - mateřskou bohyní země, známém jako Djávaprthiví,[pozn. 1] kterému je věnováno hymnů osm. Často je reprezentován býkem, zatímco Prthiví krávou. V pozici partnera této bohyně byl někdy zastoupen Pardžanjou, bohem deště a hromu, a obě božstva tak splývala. Ačkoliv má jisté hromovládné rysy, v Rgvédu se například uvádí že hřmí a že déšť je jeho semenem, není hromovládcem, tuto pozici ve védském panteonu zaujímá Indra , případně Pardžanja. Dále je označována za vševědoucího, tato vlasnost je ale opět spíše spojena s jinými božstvy a to Mitrou-Varunou.[1][2][3]

Přestože není Djaus přímo označován za otce bohů a lidí jako řecký Zeus je pravděpodobné že byl takto chápán vzhledem k funkci Djávaprthiví jako univerzálních rodičů. Je mu přisuzováno otcovství několika božstev – Agniho, Súrji, Indry, Pardžajany a Marutů, v těchto případech však nejspíše jde vyjádření jejich nebeské přirozenosti, nikoliv přímý příbuzenský vztah. Přímo za dceru Djause je označena bohyně úsvitu Ušas. Dále je spojen s Ašviny, kteří jsou označováni jako jeho vnuci či potomci. Podle Jaana Puhvela byl potomkem Djause pouze jeden z Ašvinů[4][5]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Slovo djaus či d(i)jáus znamená v sanskrtu jak nebe obecně, tak jméno božstva. Vychází z praindoevropského *D(i)jéus, stejně jako jiná indoevropská teonymuma nebeských bohů jako latinské Iouis a řecké Zeus, spojení s otcovským titulem zase odpovídá latinské Iuppiter, řecké Zeus Pater nebo ilyrské Deipaturos. Praindoevropské teonymum vychází z kořene *di/dei „vydávat světlo“ sémanticky spojeného se nebesy, světlem a dnem.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tento pár odpovídá například řeckému Úranovi a Gaie, případně Diovi a Héře.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FILIPSKÝ, Jan. Encyklopedie indické mytologie. Praha: Libri, 1998. ISBN 80-85983-52-4. S. 51. 
  2. ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 101. 
  3. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 168, 172, 184. [Dále jen West (2007)]. 
  4. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 77. [Dále jen Puhvel(1997)]. 
  5. West (2007), s. 185-186.
  6. West (2007), s. 166-167.