Djaus

Djaus („Nebe“) či Djaus Pitar („Nebe-Otec“) je védský bůh nebes. Jeho význam jako samostatného božstva byl mizivý a není mu věnován žádný z rgvédských hymnů. Jisté důležitosti dosahoval pouze v páru s Prthiví („Širokou“, mateřskou bohyní země), známém jako Djávaprthiví, kterému je věnováno hymnů osm. Často je reprezentován býkem, zatímco Prthiví krávou. V pozici partnera této bohyně byl někdy zastoupen Pardžanjou, bohem deště a hromu, a obě božstva tak splývala. Ačkoliv má jisté hromovládné rysy (v Rgvédu se například uvádí, že hřmí a že déšť je jeho semenem), není hromovládcem, tuto pozici ve védském panteonu zaujímá Indra, případně Pardžanja. Dále je označována za vševědoucího, tato vlastnost je ale opět spíše spojena s jinými božstvy, a to Mitrou-Varunou.

Přestože není Djaus přímo označován za otce bohů a lidí jako řecký Zeus, je pravděpodobné, že byl takto chápán vzhledem k funkci Djávaprthiví jako univerzálních rodičů. Je mu přisuzováno otcovství několika božstev – Agniho, Súrji, Indry, Pardžajany a Marutů, v těchto případech však nejspíše jde vyjádření jejich nebeské přirozenosti, nikoliv přímý příbuzenský vztah. Přímo za dceru Djause je označena bohyně úsvitu Ušas. Dále je spojen s Ašviny, kteří jsou označováni jako jeho vnuci či potomci. Podle Jaana Puhvela byl potomkem Djause pouze jeden z Ašvinů

Etymologie

Slovo djaus či d(i)jáus znamená v sanskrtu jak nebe obecně, tak jméno božstva. Vychází z praindoevropského *D(i)jéus, stejně jako jiná indoevropská teonyma nebeských bohů (jako latinskému Iouis a řeckému Zeus), spojení s otcovským titulem zase odpovídá latinskému Iuppiter, řeckému Zeus Pater nebo ilyrskému Deipaturos. Praindoevropské teonymum vychází z kořene *di/dei („vydávat světlo“), sémanticky spojeného s nebesy, světlem a dnem.

Odkazy