Dagmar Hilarová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dagmar Hilarová
Narození 26. březen 1928
Československo Praha
Úmrtí 1. červenec 1996 (68 roků)
Československo Praha
Povolání spisovatelka, básnířka
Děti Evžen Hilar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Dagmar Hilarová (26. březen 1928 Praha1. červenec 1996 Praha) byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její práce byly přeloženy do mnoha jazyků. Byla členkou Svazu (později Obce) spisovatelů a Syndikátu novinářů.

1943–1945 internována v koncentračním táboře,[1] po válce dokončila střední školu. Pracovala v zemědělství, ve zdravotnictví a jako sekretářka filmové produkce.

Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, holandštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobná próza v esperantu. Dětské verše byly zařazeny do knihy My Favourite Storybook (Artia 1986) v anglickém a německém vydání.

Publikovala asi ve třiceti novinách a časopisech v zahraničí a účastnila se četných literárních pořadů a besed s posluchači. Zhudebněné texty byly uvedeny v Umělecké besedě v Praze v pořadu Šanson 77 – zpíval Rudolf Pellar – a jiné v interpretaci národního umělce Karla Bermana v NDR, vysílány rozhlasem a natočeny na gramofonovou desku. Jiné zhudebněné verše byly uvedeny v Klubu skladatelů, Klubu školství a kultury, Muzeu Bedřicha Smetany a ve Šternberském paláci (1967–1976). Na představeních se podíleli Ljuba Hermanová, Jaroslav Jakoubek a Petr Eben.

Překládala také poezii západoněmeckých básníků a snažila se je uplatnit v českých novinách a časopisech (1968–1970). V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie (1965–1974). Spolupracovala s československým rozhlasem.

Nemám žádné jméno[editovat | editovat zdroj]

Dagmar Hilarová literárně zpracovala svoje záznamy z terezínského ghetta. Tato kniha, jejíž český originál se dočkal svého prvního vydání teprve v březnu 2012 (předtím vyšlo v roce 2010 sto výtisků faksimile), předtím několikrát vyšla v Holandsku a v Německu a dostalo se jí řady mezinárodních ocenění:

  • 1981 Holandsko: Zlatý klíč
  • 1982 Itálie: Premio d'Oro (Padova)
  • 1983 Cena Janusze Korczaka IBBY, Polsko

Vinou neseriózního jednání nizozemské spisovatelky Miep Diekmannové nebylo dlouho známo, že autorkou je právě Dagmar Hilarová. (Podrobně se otázkou autorství zabýval dokumentární pořad Českého rozhlasu v březnu 2012.)

Z textu předmluvy k vydání faksimile (2010):

Kniha je terezínským deníkem české spisovatelky, básnířky a novinářky Dagmar Hilarové (1928–1996). Děj se odehrává v Praze a Terezíně v rozmezí let 1939–1945 a líčí zážitky autorky v období jejího dospívání, poznamenaného válkou. Kniha je pozoruhodná jak svým vznikem, tak obsahem i údělem.

Hned úvod deníku staví jeho autorku do montékovsko-kapuletovského konfliktu citového vzplanutí čtrnáctileté, židovské dívky a příslušníka „vyvolené rasy“: „Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem a že se moje hvězda dotýká hákového kříže…“. Duhový most jejího prvního vztahu, postavený nad temnou řekou stínů miliónů obětí holocaustu, však neměl dlouhého trvání. Počátkem března roku 1943, byla Dagmar Hilarová, tehdy Berzettiová, povolána do transportu a internována do koncentračního tábora Terezín.

Pobyt v Terezíně byl krutý nejen po stránce fyzického utrpení, ale možná ještě více pro trvalé ponižování. Potlačování nejzákladnější lidské důstojnosti vnímá dospívající člověk velmi citlivě. Motiv ztráty vlastní identity a převedení lidské bytosti na „zaevidovanou položku“ prostupuje celou knihou, jíž dal i název – Nemám žádné jméno.

I v tak depresivním prostředí, jakým bylo terezínské ghetto, však bylo možné překvapivě nalézt věci pozitivní: přátele, vzdělání, kulturu, sport a dokonce i lásku. Tou se Dagmar Hilarové stal starší bratr v pozdější době velmi známého, českého spisovatele Oty Pavla (původně Poppera), Jiří. V knize se dozvíme i o osudu třetího z bratrů, Huga a setkáme se zde i s jejich otcem Leem, jehož všichni dobře známe z překrásných knížek Oty Pavla, jako milovníka ryb a rybaření, či svérázného obchodního zástupce firmy Electrolux. Dagmar Hilarová v ghettu pracovala v zubní ordinaci a tak první setkání s ní bylo pro Leo Poppera spojeno s intimním kontaktem se zubařskými kleštěmi.

Deník Dagmar Hilarové, popisující její život v koncentráku, je autentickým záznamem událostí, zachycených jejich přímým účastníkem: „Dnes jsem se svěřila Lianě, že si píši deník. Slíbila, že jej předá mé matce, kdyby se se mnou něco stalo.“ Přesto není pouhou věcnou kronikou, ale také literárním dílem, plným pro autorku tak typických výstižných metafor. Měla by být srozumitelná hlavně mladým, protože je napsána jejich vrstevníkem s podobným myšlením i zájmy.

Terezínský deník Dagmar Hilarové, v níž lidské a morální hodnoty hrají významnou roli, má stále lidem co říci. A s ohledem na velice krátkou, lidskou paměť, „ochotnější“ rychleji zapomínat to negativní, je dnes její poselství možná mnohem potřebnější, než bezprostředně v poválečných letech.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Hundert Farben hat der Regenbogen, 1966 v nakl. Der Nation (přel. Günther Deicke)
  • Paris – poetische Reportagen, 1969 J.P.Peter (přel. Rudolf Iltis)
  • Co si vaří krtek, 1975 Orbis
  • Čo si varí krtko, 1975 Orbis
  • Nastupovat jedemev, 1975 1984 Albatros
  • Co máme doma, 1976 Albatros
  • Co dělá táta, co dělá máma, 1977 Albatros
  • Až to řekneš desetkrát, 1979 Panorama
  • Na zahrádce pod jabloní, 1979 Albatros
  • Světlý je den, tmavá je noc, 1979 2005 Albatros
  • V zahrádôčke pod jabloňou, 1979 Albatros
  • Co se stalo, přihodilo, 1980 Albatros
  • Ik heb geen naam, 1980 (6.vyd. 1990) v nakl. Leopold (přel. Olga Krijtová)
  • Poznáváme nářadí, 1980 Albatros
  • Deníček našeho děťátka, 1981, 1987 Panorama
  • Jakou barvu má svět, 1981 Albatros
  • Jedeme na prázdniny, 1981 Panorama
  • Letíme k moři, 1981 Panorama
  • Mláďata, 1981 Panorama
  • O zvědavém drakovi, 1981 Panorama
  • O zvedavom drakovi, 1981 Panorama
  • Hrajeme si, 1982 Panorama
  • Hráme sa, 1982 Panorama
  • Ich habe keinen Namen, 1982 Arena
  • Ich habe keinen Namen, 1982 Neues Leben
  • Kdy je jaro, kdy je léto, 1982 Panorama
  • Věřte nevěřte, 1982 Albatros
  • Viete, neviete?, 1982 Panorama
  • Víte, nevíte?, 1982 Panorama
  • Co veverka našla, 1983 Panorama
  • Keď to povieš desaďkrát, 1983 Panorama
  • Říkání na přeskáčku, 1983 Panorama
  • Jak zvířátka našla domov, 1984 1989 Albatros
  • Skokanské závody, 1984 Panorama
  • Škola oblékání, 1984 Panorama
  • Mámo, já chci brášku, 1985 Panorama
  • Říkadla na ruby, 1985 Albatros
  • Veselé safari, 1985 Panorama
  • Každý něco umí, 1986 Albatros
  • Radosti a trampoty zvířátek, 1986 Albatros
  • U rybníka v rákosí, 1986 Panorama
  • Doktor pofoukej, 1987 Panorama
  • Na besedě v lukách, 1988 Panorama
  • Jednou si pět oveček postavilo domeček, 1989 Albatros
  • Kdo nosí brýle?, 1989 Panorama
  • Kto nosí okuliare?, 1989 Panorama
  • Květy našich luk, 1989 Panorama
  • Zvířata v ZOO, 1989 Panorama
  • Chráněné rostliny, 1990 Panorama
  • Léčivé rostliny, 1990 Panorama
  • Prebudil sa krtko, 1990 Albatros
  • Probudil se krtek, 1990 Albatros
  • Svět na mezi, 1990 Panorama
  • Z ptačí říše, 1990 Panorama
  • Elce pelce u krmelce, 1991 Albatros
  • Jak si hraje příroda, 1992 Kora
  • Letem pohádkovým světem, 1992 1995 Kora
  • Veselá abeceda (Pilníček na jazýček), 1992 Klas
  • Alena Ladová dětem, 1995, 2003, 2008 Albatros spoluautoři: J. Brukner + E. Stanlev
  • Už to umím nazpaměť, Panorama
  • Nemám žádné jméno, 2012 Fragment 978-80-253-1418-0

Hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Láska (v Terezín).[2] Po báseň 'Láska' z Dagmar Hilarová. Pro soprán, kytara a hoboje. S: Judith Schubert, Jörg Hoffmann a Burkhard Weber. Nejdřív zveřejněný na cédéčko 'bez klepání' ode Axel Reitel & collegium novum - 15. Máj 2000.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Seznam osobností vězněných v Terezíně
  2. http://www.4shared.com/audio/NufvbiBl
  3. http://www.welt.de/print-welt/article536019/Aus-Plauen.html

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]