Claudio Arrau
| Claudio Arrau | |
|---|---|
 Claudio Arrau (1974) | |
| Narození | 6. února 1903 Chillán |
| Úmrtí | 9. června 1991 (ve věku 88 let) Mürzzuschlag |
| Místo pohřbení | městský hřbitov v Chillánu |
| Alma mater | Univerzita umění v Berlíně Stern Conservatory |
| Povolání | klavírista |
| Rodiče | Carlos Arrau Ojeda a Lucrecia León y Bravo de Villalba |
| Manžel(ka) | Erika Burkewitch (1929–1933) Ruth Schneider (1937–1989) |
| Ocenění | Hans von Bülow Medal (1978) National Prize of Art of Chile (1983) Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1990) komandér Řádu čestné legie rytíř Řádu umění a literatury velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo |
| Podpis |  |
| Webová stránka | arrauhouse |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Claudio Arrau (6. února 1903 Chillán – 9. června 1991 Mürzzuschlag) byl chilsko-americký klavírista, světově proslulý svým osobitým přednesem, k jehož širokému repertoáru patřily skladby od barokních až po moderní skladatele. Je považován za jednoho z nejlepších klavíristů 20. století.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Claudio Arrau byl synem očního lékaře Carlose Arraua a Lucrecie Leónové v chilském městě Chillán. Měl dva starší sourozence, on sám se rodičům narodil po jednadvaceti letech manželství.[1] Patřil k významné chilské rodině. Jeho předek Lorenzo de Arrau byl do Chile vyslán španělským králem Karlem III. Otec zemřel, když Claudiovi nebyl ještě ani rok. Matka dávala hodiny klavíru a on se naučil číst noty už ve čtyřech letech.[1]
Jako zázračné dítě měl Claudio Arrau svůj první koncert již v pěti letech a matka s ním odjela do Santiaga, kde byl přijat na konzervatoř. V roce 1908 dostal stipendium od chilské vlády, aby studoval hudbu v Berlíně. Jeho učitelem byl Martin Krause, jeden z posledních žáků Ference Liszta. V roce 1914 měl první veřejné vystoupení v Berlíně.[1] Když mu bylo dvanáct let, dokázal zahrát Lisztových dvanáct Transcendentálních etud, považovaných za jedny z nejtěžších klavírních skladeb. Již v průběhu studia získal mnohá uznání, obdivovali ho představitelé evropských vládních rodů. V srpnu 1918 Martin Krause zemřel na zápal plic a patnáctiletý Claudio již žádného dalšího učitele nechtěl.[1]
V letech 1919 a 1920 získal Lisztovu cenu a v následující letech koncertoval v Jižní Americe, Anglii a USA. V říjnu 1923 debutoval v Carnegie Hall.[2] Koncem roku 1924 se vrátil do Evropy a v roce 1925 se stal profesorem na Sternově konzervatoři v Berlíně.[1] Mezi jeho žáky patřili např. Garrick Ohlsson a Karlrobert Kreiten. Současně vystupoval jako koncertní pianista. V roce 1927 vyhrál Grand Prix International des Pianistes v Ženevě a jeho recitály Bachovy hudby z let 1935–1936 v Berlíně byly považovány za mimořádnou hudební událost. Později uváděl i kompletní díla Beethovena, Mozarta, Schuberta, Brahmse či Webera. Svým citlivým, oduševněným provedením skladeb vyvolával nadšení u posluchačů i kritiky.
V roce 1937 se oženil s německou mezzosopranistkou Ruth Schneiderovou, se kterou měl tři děti. Brzy po vypuknutí druhé světové války se vrátil do Chile a v Santiagu založil klavírní školu. O rok později se přestěhoval do USA. Od roku 1941 žil s rodinou v Douglastonu (Queens) na Long Islandu, kde ve svém domě vyučoval mladé pianisty.[1] Po válce se vypracoval mezi nejslavnější světové klavíristy. Měl mimořádně rozsáhlý repertoár, s nímž absolvoval koncertní turné po celém světě. Vynikl především interpretací Beethovenovy klavírní tvorby. V únoru 1979 získal americké občanství, ale ponechal si i chilský pas.
Měl mimořádnou hudební paměť, kterou si udržel i do vysokého věku. Až do své smrti se hojně věnoval koncertní činnosti, při níž navštívil i Prahu. V roce 1958 zde uspořádal dva koncerty v rámci Pražského jara.[1] Do Chile se vrátil v roce 1984 v rámci oslav svých osmdesátých narozenin a byl tam uvítán s velkými poctami. Jeho šest koncertů, které absolvoval během jedenácti dnů, vyslechlo a vidělo 80 % národa.[2] Ještě v osmdesáti pěti letech hrál asi 100 koncertů ročně. Jeho sólový repertoár obsáhl 76 samostatných koncertů s různým programem.[1]
Claudio Arrau zemřel v rakouském Mürzzuschlagu v roce 1991 na komplikace po urgentní operaci. Pochován je ve svém rodném městě Chillán.
Styl
[editovat | editovat zdroj]Hra Claudia Arraua měl velmi osobitý styl. Vždy kladl větší důraz na procítěný přednes skladby než na virtuosní brilanci, za což byl občas kritizován. Jeho hra byla pro svou sytost a barvu občas přirovnávána k burgundskému vínu. Jeho styl spočíval nejen v neobvyklém držení rukou s vysokým zápěstím, ale také ve svérázném cítění rytmických nuancí. Třebaže od svých středních let dával často přednost pomalejšímu tempu, v mládí získal pověst virtuosa, který dovedl zahrát i nejnáročnější skladby. Jeho hra se vyznačovala filosofickou hloubkou, plným a zpěvným tónem a mimořádnou precizností. Vždy se snažil vycházet ze studia pramenů, nicméně jeho interpretace nezapřou jeho silnou individualitu.
Nahrávky
[editovat | editovat zdroj]Arrau během svého života nahrál mnoho hudebních děl ať už sólově, či s orchestrem. K jeho nejvýznamnějším nahrávkám patří kompletní klavírní tvorba Roberta Schumanna, ale slavné jsou i nahrávky děl Beethovena, Mozarta, Brahmse, Liszta, Chopina či Debussyho. Těsně před svou smrtí pracoval na nahrávkách celého díla Johanna Sebastiana Bacha pro klávesové nástroje.
Výběr jeho nahrávek byl vydán v rámci kolekce Great Pianists of the 20th Century (Phillips Classics), kde mu byla věnována tři dvojalba.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Claudio Arrau na anglické Wikipedii.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Burian, K. V.: Claudio Arrau. Supraphon. Praha, 1986.
- Horowitz, J.: Arrau on music and performance. Dover Publishing. New York, 1999. ISBN 978-0-486-40846-0
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Claudio Arrau na Wikimedia Commons - Rozsáhlá fanouškovská stránka, obsahující informace, diskografii, neoficiální nahrávky, bibliografii aj.
