Brémský případ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vyobrazení působení poltergeista na obálce francouzského magazínu La Vie Mysterieuse z roku 1911
Podvrhnutá fotografie Fluidic Effect z roku 1875 od E. I. Bugueta má demonstrovat působení telekineze

Brémský případ (nebo též brémský poltergeist) bylo souhrnné označení pro paranormální jevy, které se odehrávaly koncem června roku 1965 v obchodním domě s potravinami a čínským porcelánem[1] Neue Waren v severoněmeckém městě Brémách.[2] Tyto paranormální jevy byly zkoumány týmem freiburského profesora dr. Hanse Bendera (a jeho spolupracovníky J. Mischoem, U. Timmem, G. Vilhjálmssonem z Ústavu hraniční psychologie ve Freiburgu)[2] a jednoznačně přisouzeny uvolněným podvědomým silám (spontánní psychokinezi) tamního (v pracovním procesu i osobním životě nespokojeného) patnáctiletého praktikanta (učně) Heinera Scholze.[1] S odstupem času bylo vyšetřování profesora Hanse Bendera podrobeno kritice.

Podrobně[editovat | editovat zdroj]

Hans Bender[editovat | editovat zdroj]

Policie byla přivolána koncem června 1965 k objasnění případu neobvyklého incidentu (s odhadovanou škodou asi 5000 DM), kdy hrníčky, talířky, sklenice a vázy velké ceny jakoby doslovně vyskákaly ze svých regálů a polic a po dopadu na zemi se roztříštily a proměnily se tak na hromady bezcenných střepů.[2] Bez zjevné příčiny vzduchem létalo nádobí, z regálů padaly zavařovací sklenice a drahocenná kávová konvice přeletěla přes nádobí. Řidič dodávky Manfred J. skládal jednou zboží v suterénu, když na vlastní oči viděl spadnout masivní nádobu z regálu a plné láhve se k němu nakláněly.[1] Ničení zboží skončilo v okamžiku, kdy byl (na doporučení jistého brémského občana zběhlého v parapsychologických jevech) z oddělení porcelánu propuštěn patnáctiletý učeň Heiner Scholz.[2][1] Tyto jevy se odehrávaly výlučně v těch týdnech, kdy byl nablízku přítomen tento hoch.[1] Záležitost vyšetřovala policie a hasiči, ale bez výsledku.[1] Nikdo neviděl, že by mladík něčím manipuloval za pomocí svých rukou.[1] Profesor Hans Bender se na místo dostavil (spolu se svým týmem, [p 1]) dva dny po propuštění učně, zaznamenal výpovědi svědků na magnetofon, zrekonstruoval základní situaci, provedl fotografickou dokumentaci a učinil se svým týmem rovněž psychologickou analýzu, ze které vyplynulo, že jevy měly psychokinetický základ způsobený výjimečně nepříznivým psychickým stavem propuštěného mladíka.[2]

Heiner Scholz[editovat | editovat zdroj]

Nemanželské dítě Heiner Scholz byl vychováván nejprve svojí babičkou.[2][3] Když tato již na jeho výchovu nestačila, předala hocha zpět do péče jeho biologické matce do Brém.[2] Ta byla již podruhé vdaná a měla z tohoto druhého vztahu další dítě (rovněž chlapce), jehož péči se přednostně věnovala a své první dítě (Heinera Scholze) opomíjela.[2][3] U Heinera Scholze se vlivem toho vyvinul stav hluboké frustrace posílený navíc i tím, že v prvních měsících učební doby v obchodě s porcelánem se jako praktikant jevil být velmi nešikovným, neboť stále něco rozbíjel.[2][3] Situaci akcelerovalo jeho sedm hodin trvající vyšetřování a testy, jimiž se byl nucen podrobit v psychologické laboratoři.[2] Destruktivní agresivita Heinera Scholze se vlivem předchozích prožitků začala manifestovat „psychokinetickým vybíjením“ (ničením předmětů „bez dotyku“).[2]

Elektrikáři[editovat | editovat zdroj]

Heiner Scholz strávil několik týdnů na pozorování v psychiatrické klinice,[1] ale i zde se odehrály úkazy podobné jevům z brémského obchodu s porcelánem.[2] Profesor Hans Bender s ním provedl několik experimentů ve svém freiburském institutu.[1] Nakonec byl Heiner Scholz svěřen do péče pěstounům ve Freiburgu.[2] Bender s ním i nadále prováděl v Institutu další experimenty.[1] (Údajně se tam podařilo vyvolat několik působivých paranormálních jevů. Tvrdí se, že v pokusech s kartami dosahoval Heiner Scholz fenomenálních výsledků.[1]) Ve Freiburgu začal hoch pracoval v elektrikářské dílně.[2]

V březnu 1966 zpozoroval předák elektrikářů na stavbě nové školy neobvyklý jev.[2] Elektrorozvodné kabely byly upevňovány na stěny tak, že byly drženy skobami. Každá skoba pak byla upevněna dvěma šrouby a plastem, tvořícím vložku (hmoždinku) v díře o průměru 8 mm vyvrtané v betonové stěně.[2] Za normálních okolností byla nosnost takto do betonu vetknuté skoby taková, že udržela dospělého člověka.[2] Krátce po výše popsaném upevnění skob do betonových stěn došlo k jejich samovolnému uvolnění do té míry, že je bylo možno lehce pouhou rukou z jejich betonových děr opět vyjmout.[2][3]

Při následné zkoušce byl Heiner Scholz vzdálen od dvojice kontrolních skob asi 1 metr, přičemž byly tyto nejprve „běžným způsobem“ připevněny do betonové zdi a poté byla otestována jejich pevnost.[2] Za přítomnosti četných svědků se nato obě skoby během asi dvou minut zcela „uvolnily“.[2] Druhý pokus stejného druhu byl proveden za přítomnosti vedoucích osobností freibrugského Ústavu hraniční psychologie.[2] Úkaz byl fotografován a zároveň s tím se natáčel komentář na magnetofon.[2] Když chtěl Hans Bender o dva dny později celý jev nafilmovat, skoby zůstaly na svých místech a „neuvolnily se“.[3]

V následujících měsících byli dělníci elektrikářské firmy svědky dalších „nenormálních“ úkazů vzniklých v hochově pracovním okolí, což vedlo k jeho opětovnému propuštění z práce.[2] Když chtěl profesor Hans Bender pokračovat s hochem v dalších experimentech, pěstouni s tím nesouhlasili.[3] Po červenci roku 1967 hlášení o dalších „paranormálních jevech“ kolem Heinera Scholze ustalo.[3]

Psychologické zhodnocení[editovat | editovat zdroj]

U biologicky vhodného subjektu vedou ke vzniku psychokinetických schopností a k jeho „mentálně dirigovanému psychokinetickému“ vybití následující faktory: všeobecná labilita charakteru, dětskost, slabé ego, pocit potlačení osobnosti, pocit inferiority (méněcennosti, podřadnosti), strach před samotou, frustrace a deprese.[2] K tomu se obvykle přidružují ještě pseudo–adaptace, přebujelá fantazie, touha po všemocnosti (kvůli odvetě), pseudologia phantastica (bájivá lhavost), agresívnost, radost z destrukce a vybíjení vnitřního vzteku na okolních předmětech.[2]

Kritika Hanse Bendera[editovat | editovat zdroj]

Kritici profesora Hanse Bendera jej již dříve obviňovali z toho, že přehlížel pokusy o manipulaci (podvody) „zaměřených osob“. Bývalý hlavní kriminální ředitel dr. Herbert Schäfer (ze Zemského úřadu pro vyšetřování trestných činů v Brémách) zapsal přiznání „zaměřené osoby“ v kauze „Heiner Scholz“ v roce 1965, ale profesor Hans Bender tuto kauzu pojal jako autentický případ spontánní psychokineze. „Zaměřená osoba“ byla praktikantem v obchodě s potravinami a porcelánem (v oddělení s čínským porcelánem) a (dle přiznání) tehdy úmyslně manipulovala (podváděla) jak v obchodě s porcelánem, tak i během testů v laboratoři. Benderovi asistenti tvrdili, že k žádným manipulacím nedocházelo.

Odhalení ?[editovat | editovat zdroj]

O třináct let později (kolem roku 1978) došlo ke skandálnímu odhalení.[1] Tehdejší bývalý hlavní kriminální ředitel dr. Herbert Schäfer získal od Heinera Scholze přiznání, kde bylo popsáno, jakým způsobem byly jevy podvodně prováděny.[1] Heiner Scholz byl v obchodě s potravinami a porcelánem zaměstnán jako učeň proti své vůli.[1] Pokud udělal něco špatně, dostal facku a před kupujícími zákazníky byl nazván pitomcem.[1] Byl nešťastný, naštvaný a ponížený.[1] Proto z hněvu rozbil nádobí ve skladu v suterénu.[1] Když si uvědomil, že ho sledují, začal podvádět.[1] Když tam jeho šéf nebyl, mrštil nádobím o zeď v suterénu a doprovodné zvuky si zaznamenal pomocí magnetofonu.[1] Později přehrál zvuk z magnetofonové pásky a obchodník a jeho manželka běželi, zastrašeni zvuky, do suterénu, kde našli již rozbité nádobí.[1] Když byl šéf v suterénu se zákazníky, hodil mu přes rameno šálek na kávu, který „naštěstí“ přistál na polici plné dalšího nádobí.[1] Když hasiči a detektivové prohledávali suterén kvůli radiaci, hodil napříč místností hromadu skleněných tácků, a tak úředníky vyděsil.[1] Profesor Hans Bender, který případ vyšetřoval, se ho nikdy nezeptal, jestli nádobí rozbíjel, neboť byl přesvědčen, že se jedná o fenomén poltergeist.[1] V institutu ve Freiburgu Heiner Scholz podvodně manipuloval při experimentech čtení myšlenek pomocí špendlíku.[1] Při experimentech s kartami potají předem uspořádal sady karet nebo využil zrcadlení karet v brýlích osoby, která karty rozdávala.[1] Když tam byl na návštěvě americký filmový štáb, v nestřeženém okamžiku manipuloval pomocí kapesní svítilny s kazetou a později „prorokoval“, že nahrávky nelze použít. Což byla pravda.[1] Když byl naplánován experiment ovlivňování slabého elektrického proudu procházejícího lidským tělem podváděl přemosťováním nevodivých částí staniolem a kouskem kabelu skrytým v ruce ovlivňoval experiment tak, že došlo k několika krátkým spojením (zkratům).[1] Skoby, které se uvolňovaly z betonové zdi a byly při tom filmovány, byly předem ze zdi vytrženy a ošetřeny mastným mýdlem.[1] Ani tyto skoby ani hmoždinky nebyly dostatečně prozkoumávány.[1] Po těchto experimentech dr. Hans Bender prohlašoval: „To je jasný důkaz pro vědu.“[1] Nakonec Heiner Scholz řekl: „Byly to žerty chlapců, které bych dnes už neudělal, a to již jen proto ne, protože mi tento profesor dnes již nepřipadá hloupý.“[1]

Dr. Herbert Schäfer[editovat | editovat zdroj]

Přiznání Heinera Scholze nebylo příliš věrohodné, protože neobjasňovalo všechny jevy, k nimž v jeho okolí tehdy docházelo a také bylo málo pravděpodobné, že by nedospělý praktikant tak jednoduchými prostředky skutečně oklamal profesora Hanse Bendera s týmem jeho asistentů.[1] Nebylo tajemstvím, že dr. Herbert Schäfer byl vždycky podezřívavý ohledně všeho co bylo strašidelné, pověrčivé a „telekinetické“.[1] Především byl nedůvěřivý ohledně veškerých aktivit prof. Hanse Bendera.[1] Byl jeho fanatickým odpůrcem, byl vůči Benderovi zaujatý a byl také zaníceným oponentem parapsychologie.[1] Bylo všeobecně známo, že chtěl zasadit prof. Benderovi smrtelnou ránu.[1] Podle zprávy v novinách prohlásil dr. Herbert Schäfer směrem ke svým kolegům: „Použiji jakéhokoliv prostředku, abych jej porazil.“ (Tímto prostředkem mohlo být klidně falešné přiznání Heinera Schulzeho.[1])

Herta H.[editovat | editovat zdroj]

Pro většinu z těch, kdo byli do tzv. „brémského případu“ zainteresováni, bylo Heinerovo přiznání fiktivní, protože způsob, jakým ho popsal, se ve skutečnosti nemohl stát.[1] Manželka brémského lékaře, Herta H., vedla podrobné rozhovory se všemi svědky událostí, párem prodejců, řidičem dodávky Manfredem J., členy policejního a hasičského sboru a také s matkou Heinera Scholze.[1] Ti všichni se shodovali v názoru, že tvrzení v přiznání byla smyšlená.[1] Vždy bylo jasné, že Heinerovy ruce byly „mimo hru“.[1] Asistenti profesora Hanse Bndera také poskytli odborné zprávy, které uváděly, že alespoň část popsaných manipulací nemohla proběhnout.[1] Sám profesor Hans Bender publikoval odpovídající polemiku v denících a odborných časopisech.[1] O čtyři roky později se dr. Herbert Schäfer pokusil (v jiném obdobném případě) neúspěšně „zastrašit“ jeho účastníky v tom smyslu, aby přiznali, že události sami způsobili.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pramen[3] uvádí jen G. Vilhjálmssona.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar KÖLLNER, Angelika. Der Spuk von Bremen [online]. www team ghost hunter de [cit. 2019-11-30]. Dostupné online. (německy) 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y DRBAL, Karel; REJDÁK, Zdeněk. Perspektivy telepatie. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1970. 294 s. (Živé myšlenky svazek 20). Dostupné online. Kapitola V. PSYCHOKINEZE; 1. Spontánní psychokineze; Škoda za 5000 DM, s. 219 – 222. Seznam literatury, jmenný rejstřík. 
  3. a b c d e f g h HOURAN, James; LANGE, Rense. Hauntings and Poltergeists: Multidisciplinary Perspectives. 1. vyd. [s.l.]: McFarland, 2015. 336 s. Dostupné online. Kapitola Bremen und Rosenheim (1965–68) Two RSPK Studies by Hans Bender and Associates, s. 145. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]