Benediktinské arciopatství v Beuronu
| Arciopatství svatého Martina v Beuronu, Archiabbatia Sancti Martini Beuronensis Erzabtei St. Martin zu Beuron | |
|---|---|
 Klášter Beuron od severozápadu | |
| Lokalita | |
| Stát |  Německo |
| Kraj | Bádensko-Württembersko |
| Místo | Beuron |
| Souřadnice | 48°3′2,6″ s. š., 8°58′9,6″ v. d. |
 | |
| Základní informace | |
| Řád | benediktini |
| Zakladatel | Maurus Wolter |
| Založení | 11. století |
| Zrušení | 1880 |
| Obnovení | 1884 |
| Mateřský klášter | - |
| Dceřiný klášter | (Emauzský klášter) |
| Představený | Tutilo Burger |
| Odkazy | |
| Web | www.erzabtei-beuron.de |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Arciopatství svatého Martina v Beuronu (německy Erzabtei St. Martin zu Beuron, latinsky Archiabbatia Sancti Martini Beuronensis) je benediktinské arciopatství v německém městečku Beuron ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko.
Klášter je znám jako místo původu Beuronské umělecké školy.
Dějiny kláštera[editovat | editovat zdroj]
Léta 1080–1803[editovat | editovat zdroj]
Klášter s kostelem zasvěcený sv. Martinovi z Tours založili na terase nad meandrem řeky mezi lety 1080–1090 augustiniáni-kanovníci jako fundaci šlechtice Peregrina z Hosskirchu. Stavby kostela a kláštera prošly třemi stavebními etapami, barokní budovy sloužily až do roku 1803, kdy poslední augustiniánský opat odstoupil a klášter byl zrušen.
Léta 1863–1989[editovat | editovat zdroj]
Majitelka panství, kněžna Kateřina z Hohenzollernu Sigmaringenu od roku 1862 usilovala o návrat řeholníků a oslovila dva rodné bratry, benediktinské mnichy, Maura Woltera a Placida Woltera. V roce 1863 přišli a založili nový konvent, povýšený roku 1868 na opatství. Prvním převorem byl Maurus Wolter (1825–1890), který jako opat převzal opatskou berlu ze zrušeného kláštera Rheinau. V roce 1873 se tito benediktini sdružili s dalšími a utvořili novou Beuronskou benediktinskou kongregaci, ve které je v současnosti sdruženo 16 klášterů.
Mnišský život zde byl nuceně přerušen roku 1880 v důsledku církevního boje německého kancléře Otty von Bismarcka proti Římu. Zdejší konvent nejprve přesídlil do kláštera v Sekavě a poté přijal nabídku pražského arcibiskupa kardinála Bedřicha Josefa ze Schwarzenbergu k osídlení Emauzského kláštera v Praze.
Do Beuronu se mniši mohli vrátit až o čtyři roky později. Z původního priorátu vzniklo opatství a v roce 1884 arciopatství. Mezi léty 1928–1933 opakovaně pobývala v klášteře filozofka Edith Steinová. Po druhé světové válce byl v klášteře založen Institut Vetus Latina s programem tradiční benediktinské úcty k tradicím, což se projevilo obnovou barokní výzdoby klášterního kostela.[1]. Teprve od roku 1989 byly opět zhodnoceny kvality beuronské umělecké školy a ustaveno sdružení přátel beuronského umění. Následně začaly být tyto památky restaurovány, také v ostatních lokalitách a zemích.
Současnost[editovat | editovat zdroj]
Úřadujícím arciopatem je od roku 2011 Tutilo Burger, bratr freiburského arcibiskupa Stephana Burgera. Arciopatství je hlavou Beuronské benediktinské kongregace, ve které je nyní sdruženo 16 klášterů z Německa, Rakouska, Dánska a Česka.
Architektura a výzdoba[editovat | editovat zdroj]
Benediktini převzali komplex barokních staveb opatství. Klášterní kostel je trojlodní bazilika s bohatými štukaturami z let 1694–1704. Beuronští umělci ponechali původní interiér s výjimkou své výzdoby středního pole mezi barokními sloupy hlavního oltáře. Dále vymalovali lunetové štíty v předsíni a nad vchody kostela. Jednotu architektury a výzdoby dosáhli v nové kapli Božího milosrdenství a v kryptě pod ní, kde jsou pohřbeni beuronští opati. Rodinná hrobka Haderů před kostelem byla inspirována stavebním typem byzantsko-románské rotundy.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Hubert Krins: Beuron an der Donau. Geschichte, Kirche und Kloster, Mönche und Werke, Ort und Umgebung. Beuroner Kunstverlag Josef Fink, Beuron – Lindenberg im Allgäu 2004, ISBN 3-87071-115-9 nebo ISBN 3-89870-167-0.
- 50 Jahre Benediktiner in Beuron. Ein Kloster im Wandel. Hrsg. von der Erzabtei St. Martin zu Beuron. Beuroner Kunstverlag, Beuron 2013, ISBN 978-3-87071-305-8, (sborník k jubileu 1863–2013).
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Benediktinské arciopatství v Beuronu na Wikimedia Commons - Abbatiae pagina interretialis
- Vetus-Latina-Institutum
