Afrahát
| Svatý Afrahát | |
|---|---|
_(14590545527).jpg) | |
| Narození | 270 Asuristan |
| Úmrtí | 346 (ve věku 75–76 let) Adiabene |
| Svátek | 29. leden |
| Státní občanství | Sásánovská říše |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství, pravoslavná církev, starobylé východní církve |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Afrahát (zvaný i Perský mudrc,[1] pravděpodobně mezi 260 a 275 - krátce po 345), je nejstarší syrský církevní otec. Byl asketa, člen mnišské komunity Synové smlouvy, možná biskup v době sasánovského pronásledování křesťanů. Na Západě se jeho svátek slaví 7. dubna, v pravoslaví 29. ledna.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Od Afraháta se dochovalo 23 homilií v syrštině.[2] Homilie 1–10 (Demonstrace) jsou určeny Synům smlouvy a zabývají se asketickými otázkami jako víra, půst, modlitba, pokání, pokora atd. Zbývající homilie myslitele, který byl silně ovlivněn rabínským judaismem, jsou většinou namířené proti četným Židům na západě Perské říše a jejich kritice křesťanství. Polemizuje proti jejich představám o svátcích, obřízce, panenství Marie a božství Ježíše. Evangelium cituje podle Diatessaronu; katolické listy a Apokalypsa pro něj nejsou součástí Bible.
Na jeho díle je pozoruhodné, že vyvinul vlastní christologii, nezávislou na sporu o dvě Kristovy přirozenosti v Římské říši. Vliv debat Nicejského koncilu a jeho důsledků dosáhl do východní Sýrie až o sto let později. Afrahát také ještě není ovlivněn myšlenkami řecké filozofie. Jeho christologie vychází především ze starozákonní postavy Adama, kterého, stejně jako Ježíše, chápe jako dokonalou bytost, protože je oba stvořil přímo Bůh. V Kristu Afrahát uznává dokonalého člověka, protože dovolil Bohu, aby v něm přebýval jako v chrámu. Jeho bytost tak prošla metafyzickou proměnou k dokonalosti, kterou Adam ztratil. Člověk může napodobit tuto dokonalost tím, že žije život asketismu a naprosté oddanosti Bohu. Afrahát chápe hřích jako zranění a Krista jako lékaře, k němuž se hříšník nemá stydět se svým zraněním jít a nechat se vyléčit pokáním.[3]
U Afraháta lze nalézt podrobnou zprávu o Kristově sestupu do podsvětí, což mělo velký význam pro syrskou christologii jeho doby (srov. Homilie 22).
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aphrahat na německé Wikipedii.
- ↑ Aphrahat. syriaca.org [online]. [cit. 2023-11-18]. Dostupné online.
- ↑ Philip Schaff: NPNF-213. Gregory the Great (II), Ephraim Syrus, Aphrahat - Christian Classics Ethereal Library. www.ccel.org [online]. [cit. 2023-11-18]. Dostupné online.
- ↑ BENEDIKT XVIII. Generalaudienz vom 21. November 2007 | BENEDIKT XVI.. www.vatican.va [online]. [cit. 2023-11-18]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Demonstrationes/Unterweisungen (übersetzt und eingeleitet von Peter Bruns) (= Fontes Christiani 5,1+2). Freiburg u. a. 1991, ISBN 3-451-22206-X und ISBN 3-451-22111-X
- Aphrahat’s, des persischen Weisen Homilien (übersetzt und erläutert von Georg Bert) (= Texte und Untersuchungen zur Geschichte der altchristlichen Literatur 3,3). Leipzig: Hinrichs, 1888.
- Ausgewählte Schriften der syrischen Kirchenväter Aphraates, Rabulas und Isaak v. Ninive. (übersetzt und eingeleitet von Gustav Bickell, Bibliothek der Kirchenväter 38). Kempten 1874.
- Diana Juhl: Die Askese im Liber graduum und bei Afrahat: eine vergleichende Studie zur frühsyrischen Frömmigkeit (= Orientalia biblica et christiana 9). Harrassowitz, Wiesbaden 1996.
- Peter Bruns: Das Christusbild Aphrahats des Persischen Weisen (= Hereditas 4). Borengässer, Bonn 1990.
- Leo Haefeli: Stilmittel bei Afrahat, dem persischen Weisen (= Leipziger semitistische Studien N.F. 4). Hinrichs, Leipzig 1932. [Habilitationsschrift Zürich 1932]
- Ignatius Ortiz de Urbina: Die Gottheit Christi bei Afrahat (= Orientalia christiana 87). Rom 1933.
