Přeskočit na obsah

Maskulinita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Maskulinita (též mužnost nebo mužství) obecně označuje soubor vlastností, objektů a rolí společensky přisuzovaných mužům.[1] Koncept maskulinity, na rozdíl od biologické definice mužského pohlaví,[2] je primárně sociálně zkonstruovaný[p 1][5] a jeho znaky tím pádem mohou bez ohledu na pohlaví naplňovat jak muži, tak ženy či nebinární lidé.[6] Muži, jež tyto znaky nenaplňují, mohou být předmětem stigmatizace, stejně tak jako ženy, u nichž mohou být projevy maskulinity spojovány s degradací jejich ženství nebo homosexualitou (lesbismem), přestože genderová identita nemá žádný přímý vliv na sexuální orientaci.[7][8] Vliv feministického hnutí v posledních dekádách nicméně vedl k širší akceptaci ženské maskuliny.[9] Protipólem maskulinity je feminita.

Samotný pojem maskulinita a jeho náplň nelze univerzálně definovat, protože jeho význam se měnil v závislosti na prostředí a historickém období a může se lišit i na úrovni jednotlivců.[10]

Hegemonní maskulinita a plurální maskulinity

V různých společnostech a různých dobách se tedy bylo možné setkat s rozdílnými pojetími maskulinity.[11] I v rámci jedné společnosti neexistuje pouze jedna definice „mužství“, tedy subjektivního pojetí ideálu vlastní mužské identity, ale je jich vícero, proto některé teorie pracují s plurální formou tohoto slova,[12] avšak „je to právě jeden typ maskulinity, který je v dané době nadřazen všem ostatním“.[13] Ten je označován jako hegemonní maskulinita, jejíž koncept poprvé popsala R. W. Connellová.[14]

Ta ve svém díle Gender and Power (1987) a později Masculinities (1995) definovala koncept hegemonní maskulinity jako idealizovaný vzor mužství, s nímž jsou pak všichni jedinci poměřováni, přestože jen minimum mužů tohoto vzoru fakticky dosáhne. Samotná Connellová však zdůrazňuje, že koncept hegemonní maskulinity není postaven na vyloučení alternativních pojetí maskulinity, jakožto spíše na jejich podřízení zmiňovanému ideálu.[15] Ten je ve společnosti dokola recyklován skrze genderovou socializaci, mezilidské interakce, filmy či média.[16]

Toxická maskulinita

V 80. letech 20. století se také v rámci kritických mužských studií jako reakce na zvýšenou míru sebevražd mladých mužů rozvinul termín toxická maskulinita (též machismus), jenž odkazuje ke konkrétnímu pojetí maskulinity, které říká, že muž by měl být za všech okolností dominantní, silný a emocionálně nedostupný, což ve výsledku škodí nejen samotným mužům, ale i ženám a společnosti obecně.[17][18] Connellová v této souvislosti spojuje toxickou maskulinitu s maskulinitou hegemonní, jakožto „genderovou praxi, která legitimizuje patriarchát, zajištuje podřízenost žen a dominantní postavení mužů“.[13]

Toxicita maskulinity se projevuje právě v tom, že její nositelé agresivně odmítají jakoukoliv jinou podobu mužství, protože v jejich očích jsou jen oni příkladem těch „pravých mužů“, a projevy feminity u mužů chápou jako projevy slabosti („zženštilosti“).[19]

Jejími následky jsou tak krom misogynie i homofobie (gayové nejsou považováni za „pravé muže“),[20][21] zvýšený výskyt psychických problémů u mužů (tlak na striktní dodržování rolí, v rámci nichž je navíc projevování emocí a péče o duševní zdraví považováno za něco zženštilého a slabého, „kluci nepláčou“),[22][23] znásilnění a sexuální obtěžování (jakožto projevy dominance nad ženou, které jsou v rámci toxické maskulinity považovány za žádoucí, korespondující s přesvědčením, že „muž a žena nemohou být pouze přáteli“ nebo že „muž je pánem rodiny“)[24] či větší výskyt násilí a jeho tolerance (jako jeden z projevů síly a dominance, fundamentálních vlastností spojovaných s toxickou maskulinitou).[19]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Přestože je maskulinita sociálně zkonstruovaná, někteří naznačují, že určité vlastnosti tradičně považované za maskulinní mohou být do určité míry ovlivněny pohlavími charakteristikami, což je předmětem debat.[3][4]

Reference

  1. ↑ KIMMEL, M. Masculinities and Femininities. Příprava vydání Neil J. Smelser, Paul B. Baltes. Oxford: Pergamon Dostupné online. ISBN 978-0-08-043076-8. DOI 10.1016/B0-08-043076-7/03977-2. S. 9318–9321. (anglicky) 
  2. ↑ What do we mean by "sex" and "gender"? [online]. Světová zdravotnická organizace. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ LIPPA, Richard A. Gender, Nature, and Nurture. 2. vyd. Londýn: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 9781135604257. S. 153–154, 218–225. (anglicky) 
  4. ↑ WHARTON, Amy S. The Sociology of Gender: An Introduction to Theory and Research. USA: John Wiley & Sons, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-40-514343-1. S. 29–31. (anglicky) 
  5. ↑ CONSTANCE L., Shehan. Gale Researcher Guide for: The Continuing Significance of Gender. USA: Gale, Cengage Learning, 2018. Dostupné online. ISBN 9781535861175. S. 1–5. (anglicky) 
  6. ↑ Femininities & Masculinities [online]. Gendered Innovation. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ WINDSOR, Elroi J. Femininities. Příprava vydání James D. Wright. Oxford: Elsevier Dostupné online. ISBN 978-0-08-097087-5. DOI 10.1016/B978-0-08-097086-8.35015-2. S. 893–897. (anglicky) 
  8. ↑ HILL, Darryl B. “Feminine” Heterosexual Men: Subverting Heteropatriarchal Sexual Scripts?. The Journal of Men’s Studies. 2007-03-01, roč. 14, čís. 2, s. 145–159. Dostupné online [cit. 2020-10-25]. ISSN 1060-8265. DOI 10.3149/jms.1402.145. (anglicky) 
  9. ↑ GIRSHICK, Lori B. Transgender voices: beyond women and men. Hanover, New Hampshire: University Press of New England, 2008. Dostupné online. ISBN 9781584656838. Kapitola The social construction of biological facts, s. 48. (anglicky) 
  10. ↑ BURKE, Peter J.; STETS, Jan E. Identity Theory. UK: Oxford University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-19-538827-5. S. 63. (anglicky) 
  11. ↑ BADINTEROVÁ, Elisabeth. XY. O mužské identitě. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2005. 266 s. ISBN 80-7185-727-0. S. 34.  [Dále jen Badinterová]
  12. ↑ KOLÁŘOVÁ, Marta. Na křižovatkách nerovnosti: gender, třída a rasa/etnicita. Gender, rovné příležitosti a výzkum. 2008, svazek 8, čís. 2, s. 2. Dostupné online. ISSN 1213-0028. 
  13. ↑ a b CONNELL, R. W. Masculinities. 2. vyd. Cambridge: Polity Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-7456-3426-5. S. 77. (anglicky)  [Dále jen Connell]
  14. ↑ SCHROCK, Douglas; SCHWALBE, Michael. Men, Masculinity, and Manhood Acts. Annual Review of Sociology. 2009-08, roč. 35, čís. 1, s. 280. Dostupné online [cit. 2020-10-26]. ISSN 0360-0572. DOI 10.1146/annurev-soc-070308-115933. (anglicky) 
  15. ↑ Connell, S. 76.
  16. ↑ LAURIE, Timothy; HICKEY-MOODY, Anna. Gender: Laughter. Michigan: Macmillan Reference, 2017. Dostupné online. ISBN 9780028663265. Kapitola Masculinity and ridicule, s. 215–228. (anglicky) 
  17. ↑ SALTER, Michael. The Problem With a Fight Against Toxic Masculinity. The Atlantic [online]. 2019-02-27 [cit. 2020-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ CONNELL, R. W.; MESSERSCHMIDT, James W. Hegemonic Masculinity: Rethinking the Concept. Gender & Society. 2016-06-29, roč. 19, čís. 6, s. 829–859. Dostupné online [cit. 2020-10-26]. DOI 10.1177/0891243205278639. (anglicky)  [Dále jen Connell, Messerschmidt]
  19. ↑ a b Badinterová, S. 125, 129, 138.
  20. ↑ Connell, S. 143.
  21. ↑ Connell, Messerschmidt, S. 831–832.
  22. ↑ FORTIN, Jacey. Traditional Masculinity Can Hurt Boys, Say New A.P.A. Guideliness. The New York Times. 2019-01-10. Dostupné online [cit. 2020-10-26]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  23. ↑ SALAM, Maya. What Is Toxic Masculinity?. The New York Times. 2019-01-22. Dostupné online [cit. 2020-10-26]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  24. ↑ HEILMAN, B.; BARKER, G. Unmasking Sexual Harassment: How Toxic Masculinities Drive Men’s Abuse in the US, UK, and Mexico and What We Can Do to End It. Washington, D.C.: Promundo, 2018. Dostupné online. S. 1–4. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Maskulinita&oldid=20331775“