František Max
| František Max | |
|---|---|
| Narození | 16. listopadu 1895 Libáň  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 18. března 1969 (ve věku 73 let) Praha  Československo |
| Alma mater | České vysoké učení technické v Praze Akademie výtvarných umění v Praze |
| Povolání | malíř, ilustrátor a architekt |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
František Max (16. listopadu 1895 Libáň[1] – 18. března 1969 Praha) byl český malíř vedut a krajin.
Život
Vychodil reálnou školu v Jičíně, načež odešel na studia architektury při ČVUT do Prahy, kde navštěvoval ateliér kreslení vedený malířem Oldřichem Blažíčkem a Adolfem Liebscherem mladším. Souběžně začal studovat na Akademii výtvarných umění pod vedením Jana Preislera. Záhy si vyvinul svébytný, lehce rozpoznatelný styl, který v průběhu života již příliš nezměnil. Pracoval s pastózní malbou a výraznou barevností olejových barev; široké tahy štětcem či špachtlí jsou pro něj typické. Často do malby ryl i obráceným koncem štětce. Pro jeho tvorbu je charakteristický rychlý, expresivní styl práce, který podtrhuje i náležitá barevnost.
Ač žil a tvořil převážně v hlavním městě, často se vracel do rodného Jičínska, kde se věnoval zpracování tamních námětů: Libáňský kostel, cukrovar, hrad a zámek Staré Hrady se opakují napříč celou jeho tvorbou, podobně jako pražské veduty. Pohledy do ulic Kampy, Řásnovky, Malé Strany či Hradčan odráží i jeho setrvalý zájem o architekturu, které se nicméně od 30. let již profesně nevěnoval, nýbrž se upnul na malířskou práci. K jeho přechodu od architektury k malířství přispěla také ekonomická krize a smrt jeho zaměstnavatele Otakara Nekvasila, po níž na počátku 30. let odešel ze stavební firmy Nekvasil.[2] První výstavu uspořádal v roce 1935, zejména ve 30. a 40. letech často vystavoval zejména v pražských galeriích, mj. v Mazačově galerii[3] či v galerii Rubešově,[4] která fungovala na pražské Národní třídě č. 37.[5] Již roce 1938 mj. kritika ocenila "hybný a citlivý rukopis, který se rozehrává v malebné imprese".[6]
František Max zůstal poměrně stranou hlavních uměleckých proudů. Byl svérázným malířem-samotářem, který se nikdy pevně nepřipojil k žádné umělecké skupině. Přesto byl už ve své době prodávaným a oceňovaným malířem.[7]
V roce 2020 vydalo Regionální muzeum a galerie Jičín první obsáhlejší publikaci věnovanou přehledu jeho tvorby.[8] Právě toto muzeum opatruje patnáctku Maxových olejů, které bývají průběžně vystavovány. Poslední výstava byla Františku Maxovi uspořádána od 12. dubna do 19. května 2019, a to v prostorách Zámecké galerie v Jičíně.[9]
Odkazy
Reference
- ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených 1876-1896 v Libáni , sign.37-340, ukn 5220, str.353. Dostupné online.
- ↑ HAKENOVÁ, Jarmila. Osobnost František Max. Hurá muzeum. Červen, roč. 2014, čís. 3, s. 5. Dostupné online.
- ↑ NOMINANDUM, Norbert. Amplion. Polední listy. 1. března 1944, roč. 18, čís. 60, s. 2.
- ↑ NOMINANDUM, Norbert. Týden v rozhlase. Práce. 27. března 1949, roč. 5, čís. 73, s. 4.
- ↑ NOMINANDUM, Norbert. Kulturní rubrika. Práce. 1. března 1949, roč. 5, čís. 50, s. 5.
- ↑ K, r. Z Prahy a venkova. Polední listy. 2. dubna 1938, roč. 12, čís. 91, s. 2.
- ↑ NOMINANDUM, Norbert. Synek Českého ráje, který se zamiloval do Prahy. Venkov. 15. června 1941, roč. 36, čís. 139, s. 5.
- ↑ TOBOLKOVÁ, Radka. Katalog uměleckých děl i vzpomínky. Jičínské muzeum představilo nové publikace. Jičínský deník. 2020-02-05. Dostupné online [cit. 2020-04-03].
- ↑ František Max. www.muzeumhry.cz [online]. [cit. 2020-04-03]. Dostupné online.
