Přeskočit na obsah

Žlučník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Žlučník
Žlučový měchýř a extrahepatální žlučovody
Žlučový měchýř a extrahepatální žlučovody
Žlučový měchýř a extrahepatální žlučovody
Umístění žlučníku na spodní ploše jater
Umístění žlučníku na spodní ploše jater
Umístění žlučníku na spodní ploše jater
Latinsky vesica fellea, vesica biliaris
Soustava žlučové cesty
Tepny tepna žlučníku, arteria cystica
Žíly žíla žlučníku, vena cystica
Nervy sympatická inervace z ggl. coeliaca

parasympatická inervace bloudivým nervem

Lymfa lymfatická uzlina v oblasti vývodu žlučníku
Prekurzor Pars cystica jaterního pupenu
Gray 11197

Žlučník, též žlučový měchýř, lat. vesica fellea či vesica biliaris, je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká.

Anatomie

[editovat | editovat zdroj]

Je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý.[1] Jeho objem je 30–80 ml.[1][2] Anatomicky se dělí na tři části: dno, fundus vesicae biliaris, směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní[2] a naléhá břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk.[1] Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také na místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru, dno žlučníku je v místě, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku.[3] Dno plynule přechází v tělo žlučníku, corpus vesicae billiaris, které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum,[2] přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku, collum vesicae billiaris. Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku, ductus cysticus.[2] Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku.

Naplněný žlučník je hmatný.[4]

Krevní zásobení žlučníku zajišťuje především a. cystica, větev jaterní tepny. Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu.[5] Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou v. cystica, která se vlévá do vrátnicové žíly.[5] Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod.[5]

Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií ggl. coeliaca.

Stavba stěny

[editovat | editovat zdroj]

Stěna žlučníku je složena ze tří vrstev:

Histologie:

[editovat | editovat zdroj]

Stěnu žlučníku tvoří tunica mucosa, tunica muscularis a tunica serosa.

Tunica mucosa

[editovat | editovat zdroj]

Sliznice vytváří řasy, které jsou patrné zejména v prázdném žlučníku, protože jejich výška je závislá na množství obsahu žlučníku. Místy se utváří vchlípeniny, které připomínají kapsy a zasahují až do tunica muscularis. Tyto dutinky se nazývají Rokitanského – Aschoffovy sinusy.

Na celém povrchu sliznice je žlučník vystlán jednovrstevným cylindrickým epitelem s mikroklky, který je vybaven spojovacími komplexy. V epitelových buňkách se hojně vyskytují mitochondrie. Buňky epitelu dokáží vylučovat v malé míře hlen. Mimoto jsou schopny vstřebávat vodu a tím napomáhají ke koncentrování žluči. Podle této funkce můžeme říct, že se jedná o resorpční epitel. Při krčku žlučníku se v jeho stěně objevují mucinózní žlázy, které odpovídají za většinu hlenu ve žluči.

Lamina propria mucosae se skládá z řídkého kolagenního vaziva.

Tunica muscularis

[editovat | editovat zdroj]

Svalová vrstva je tenká a hladké svalové buňky jsou orientovány cirkulárně. Svalovina je důležitá pro vylučování žluči, svalové stahy jsou vyvolány cholecystokininem a autonomním nervovým systémem.

Tunica serosa

[editovat | editovat zdroj]

Žlučník je k játrům připoután tlustou vazivovou vrstvou, proto nemá serosní povlak, ale adventicii. Protilehlá strana je kryta typickou serosní vrstvou.

Funkce žlučníku

[editovat | editovat zdroj]
Mechanismus zahušťování žluči ve žlučníku

Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči.[6][7] Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorbce vody: na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku.[7] Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12× zahušťuje[8]. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3− za vzniku oxidu uhličitého a vody.[8] Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.

Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy: sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače.[1] Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem.[8] Žluč ze žlučníku se dostává do střeva po příjmu potravy, především takové, která obsahuje tuk.[1]

Žlučník u zvířat

[editovat | editovat zdroj]

Žlučník u zvířat může a nemusí být vytvořený. Zpravidla nechybí masožravcům.[9] Nechybí žádným příčnoústým,[10] obojživelníkům,[11] ani plazům[12], má ho většina paprskoploutvých ryb,[13] a většina ptáků, chybí však u pštrosů, nanduů, holubů a papoušků.[14] Obvyklá je přítomnost žlučníku také u savců. Nemají ho někteří hlodavci, kytovci, chobotnatci[15] a koně.[16]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f LUKÁŠ, Karel; ŽÁK, Aleš. Gastroenterologie a hepatologie. Praha: Grada, 2007. 380 s. ISBN 978-80-247-1787-6. Kapitola Anatomie trávicího traktu, s. 47. 
  2. ↑ a b c d EHRMANN, Jiří; HŮLEK, Petr, a kol. Hepatologie. Praha: Grada, 2010. 590 s. ISBN 978-80-247-3118-6. Kapitola Choroby žlučníku, s. 519. 
  3. ↑ Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Příprava vydání James S. Dooley, Anna Lok, Andrew K. Burroughs, Jenny Heathcot; autor kapitoly: Jay H. Lefkowitch. 12. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. 792 s. ISBN 978-1-4051-3489-7. Kapitola Anatomy and Function, s. 6. (anglicky) 
  4. ↑ Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Kapitola Anatomy and Function, s. 7. (anglicky)
  5. ↑ a b c d e Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Kapitola Anatomy and Function, s. 5. (anglicky)
  6. ↑ TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. 4. vyd. Praha: Grada, 2003. 771 s. ISBN 80-247-0512-5. Kapitola Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 354. 
  7. ↑ a b TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. Kapitola Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 356. (česky)
  8. ↑ a b c TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. Kapitola Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 357. (česky)
  9. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha: Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Charakteristika obratlovců, s. 128. 
  10. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Příčnoústí, s. 255. (česky)
  11. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Obojživelníci, s. 346. (česky)
  12. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Plazi, s. 386. (česky)
  13. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Paprskoploutví, s. 271. (česky)
  14. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Ptáci, s. 446. (česky)
  15. ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Savci, s. 534. (česky)
  16. ↑ ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X. Kapitola 5.7.2. Topografická anatomie orgánů břišní dutiny koně, s. 242. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • LUKÁŠ, Karel; ŽÁK, Aleš. Gastroenterologie a hepatologie. Praha: Grada, 2007. 380 s. ISBN 978-80-247-1787-6. 
  • EHRMANN, Jiří; HŮLEK, Petr, a kol. Hepatologie. Praha: Grada, 2010. 590 s. ISBN 978-80-247-3118-6. 
  • Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Příprava vydání James S. Dooley, Anna Lok, Andrew K. Burroughs, Jenny Heathcot. 12. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. 792 s. ISBN 978-1-4051-3489-7. (anglicky) 
  • GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha: Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. 
  • ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Žlučník&oldid=23269546“