Šedounovití
 Šedounovití | |
|---|---|
 Žralok šedý (Hexanchus griseus) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | paryby (Chondrichthyes) |
| Nadřád | žraloci (Selachimorpha) |
| Řád | šedouni (Hexanchiformes) |
| Čeleď | šedounovití (Hexanchidae) J. E. Gray, 1851 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Šedounovití (Hexanchidae) je prastará čeleď žraloků, jedna ze dvou čeledí nepočetného řádu šedouni.
Charakteristika[editovat | editovat zdroj]
Typickým znakem šedounovitých je přítomnost šesti (Hexanchus) nebo sedmi (Heptranchias, Notorynchus) párů žaberních štěrbin (drtivá většina ostatních žraloků má jen 5 štěrbin). Okraj první žaberní štěrbiny přitom nesahá až na hrdlo jako u úzce příbuzných štíhlounovitých. Ústa jsou umístěna na spodní straně hlavy. Zuby horní a spodní čelisti jsou typově jiné: zatímco v horní čelisti jsou zuby špičaté, zuby spodní čelisti jsou pilkovité a obdélníkové. Kostra šedounovitých je jen slabě vápenčitá, což je typický znak primitivních žraloků.[1] Šedounovití mají jednu hřbetní ploutev a jednou řitní ploutev a prodlouženou ocasní ploutev. Dosahují délky od 1,4 metrů až takřka k 5 m u žraloka šedého.[2]
Žraloci z čeledi šedounovití jsou široce rozšíření v Atlantském, Indickém a Tichém oceánu. Obývají chladné, vlažné i subtropické a tropické vody od pobřežních oblastí včetně zátok a zálivů po hluboké vody do hloubek 2500 m.[2]
Systematika[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o velmi starou čeleď žraloků, jejíž nejstarší zástupci jsou známi již z raného období jury.[3] Taxonomie šedounů je neustále v pohybu, jeden z novějších druhů byl (znovu)ustanoven teprve v roce 2018.[4] K recentním zástupcům šedounovitích patří:[5]
- Heptranchias Rafinesque, 1810
- Heptranchias perlo (Bonnaterre, 1788) – žralok sedmižábrý
- Hexanchus Rafinesque, 1810
- Hexanchus griseus (Bonnaterre, 1788) – žralok šedý
- Hexanchus nakamurai Teng, 1962 – žralok Nakamurův
- Hexanchus vitulus Springer & Waller, 1969[4][6]
- Notorynchus Ayres, 1855
- Notorynchus cepedianus (Péron, 1807) – žralok širokonosý
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ CASTRO, José I. The sharks of North America. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-539294-4. S. 26. (anglicky)
- ↑ a b EBERT, David. Sharks, Rays, and Chimaeras of California. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press, 2003. (California Natural History Guides). Dostupné online. ISBN 0-520-22265-2. S. 52-53. (anglicky)
- ↑ NELSON, Joseph S. Fishes of the world. 5. vyd. Hoboken, New Jersey: Wiley, 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-119-17484-4, ISBN 1-119-17484-8. OCLC 926623501 S. 74-75. (anglicky)
- ↑ a b DALY-ENGEL, Toby S.; BAREMORE, Ivy E.; GRUBBS, R. Dean. Resurrection of the sixgill shark Hexanchus vitulus Springer & Waller, 1969 (Hexanchiformes, Hexanchidae), with comments on its distribution in the northwest Atlantic Ocean. Marine Biodiversity. 2019-04-01, roč. 49, čís. 2, s. 759–768. Dostupné online [cit. 2023-12-23]. ISSN 1867-1624. DOI 10.1007/s12526-018-0849-x. (anglicky)
- ↑ BARNETT, A.; BRACCINI, J. M.; AWRUCH, C. A. An overview on the role of Hexanchiformes in marine ecosystems: biology, ecology and conservation status of a primitive order of modern sharks. Journal of Fish Biology. 2012-04, roč. 80, čís. 5, s. 966–990. Dostupné online [cit. 2023-12-24]. ISSN 0022-1112. DOI 10.1111/j.1095-8649.2012.03242.x. (anglicky)
- ↑ New species of shark discovered through genetic testing. phys.org [online]. Florida Institute of Technology [cit. 2023-12-23]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- EBERT, David A.; DANDO, Marc; FOWLER, Sarah L., 2021. Sharks of the world: a complete guide. New Jersey: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-20599-1. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Šedounovití na Wikimedia Commons 
Taxon Hexanchidae ve Wikidruzích
