Šápúr Bachtijár
| Šápúr Bachtijár | |
|---|---|
 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Národní fronta National Resistance Movement of Iran |
| Narození | 1914 Isfahán |
| Úmrtí | 6. srpna 1991 (ve věku 76–77 let) Suresnes |
| Příčina úmrtí | bodná rána |
| Místo pohřbení | Hřbitov Montparnasse |
| Příbuzní | Addy Bakhtiar (prasynovec) |
| Alma mater | Pařížská univerzita |
| Profese | politik |
| Náboženství | agnosticismus |
| Podpis |  |
| Commons | Shapour Bakhtiar |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Šápúr Bachtijár (persky شاپور بختیار , 26. června 1914 Šahr-e Kord – 6. srpna 1991 Suresnes) byl íránský politik a liberální intelektuál, stoupenec konstituční monarchie a poslední premiér Íránského císařství.
Původ[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z rodiny bachtijárských náčelníků. Jeho dědeček Saad ad-Daulá byl v letech 1912 a 1918 předsedou perské vlády. Jeho otec byl v roce 1934 popraven spolu s dalšími příslušníky tradiční aristokracie obviněnými z pokusu svrhnout panovníka Rezu Šáha Pahlavího.[1]
Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]
Studoval v Bejrútu a na pařížské Sorbonně, kde získal diplom v oborech politologie, právo a filosofie. Bojoval proti fašistům ve španělské občanské válce i v hnutí Résistance. V roce 1946 se vrátil do vlasti, kde vstoupil do levicově orientované Íránské strany, pracoval v sociální oblasti a za vlády Muhammada Mosaddeka byl náměstkem ministra práce. Po Mosaddekově svržení v roce 1953 se stal jedním z hlavních kritiků samovlády šáha Muhammada Rezy Pahlavího, účastnil se činnosti zakázané Národní fronty, byl sledován policií a téměř šest let strávil ve vězení.
Měsíc v čele vlády[editovat | editovat zdroj]
V roce 1977 vypukly v Íránu rozsáhlé stávky a demonstrace proti režimu, které přivedly šáha k ústupkům vůči opozici. Dne 4. ledna 1979 nahradil v čele vlády generála Gholáma Rezu Azharího populárním umírněným disidentem Bachtijárem. Ten zahájil rozsáhlé reformy: zrušil tajnou policii SAVAK, propustil politické vězně, vyhlásil svobodu tisku a shromažďování. Nepodařilo se mu však uklidnit zradikalizovanou atmosféru ve společnosti a Národní fronta ho kvůli spolupráci s šáhem označila za zrádce. Panovník opustil Írán 16. ledna 1979 a 1. února se vrátil z emigrace ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se postavil do čela islámské revoluce. Podařilo se mu získat na svoji stranu davy v ulicích i armádu, takže Bachtijár byl 11. února donucen odstoupit z funkce a odejít ze země.
Exil[editovat | editovat zdroj]
Usadil se ve Francii, kde založil exilovou skupinu Íránské národní hnutí odporu (NAMIR) a vydal vzpomínkovou knihu 37 dní po 37 letech. V Íránu byl v nepřítomnnosti odsouzen k trestu smrti a v roce 1991 byl spolu se svým asistentem ubodán agenty vyslanými teheránským teokratickým režimem.[2] Je pochován na Montparnaském hřbitově.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Iran Chamber Society Dostupné online
- ↑ The Independent Dostupné online
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Šápúr Bachtijár na Wikimedia Commons
