Wikipedista:Miroslav Ličko/Pískoviště

Makar Čudra (Maxim Gorkij)

Wikipedista:Miroslav Ličko/Pískoviště

Makar Čudra (rusky Макар Чудра) je povídka ruského spisovatele Alexeje Maximoviče Peškova (1868–1936) vydaná pod pseudonymem Maxim Gorkij a poprvé publikovaná novinami Kavkaz v čísle 242 dne 12. září 1892 ve Tbilisi v Gruzii. V roce 1976 ji filmově zpracoval režisér Emil Loteanu.

Pozadí

„Makar Čudra“ byla po „Jemeljan Pilaj“ ('Емельян Пиляй') druhou publikovanou povídkou autora a první podepsanou „Maxim Gorkij“ (Gorkij: trpký/hořký; rusky Максим Горький). Novoromantická legenda Makar Čudra byla napsána v létě roku 1892 ve Tbilisi, kde Gorkij strávil několik týdnů podřadnými pracemi, většinou pro dílny kavkazské železnice. Brzy po zveřejnění, v říjnu 1892, se vrátil do rodného Nižního Novgorodu.

Na vydání se podílel Alexandr Kaljužnyj, levicový radikál, který nejprve povzbudil svého mladého přítele, aby příběh, který mu vyprávěl, přenesl na papír. Kaljužnyj rukopis později předal svému příteli novináři Cvetnickému a ten redakci Kavkazu ke zveřejnění. Gorkij ve svém dopise Kaljužnému z roku 1925 napsal: „Už třicet let sloužím ruskému umění, a to vše díky impulsu, který jste mi dal.“

Povídka Makar Čudra je psána v první osobě – přímé řeči tuláka Makara Čudry a vypravěč, uvozený na začátku a na konci, se zapojuje okrajově.

Zápletka

Vypravěč potkává starého romského tuláka – bosáka, kterým je Makar Čudra. Vedou spolu před táborem rozhovor, který se točí především kolem tématu svobody.

Makar si všímá zájmu svého hosta o zpěv své dcery Nonky a jme se jej varovat, aby nepodlehl ženským půvabům a nestal se jejich obětí, a vypráví příběh o setkání dvou mladých cikánů – o silném, pohledném a nebojácném muži Lojkovi Zobarovi a Radě, jejíž kráse se vyrovnává toliko její divoký smysl pro nezávislost. Oba se milují, ale zároveň tento cit považují za okovy, které stojí v cestě jejich samostatnosti.

Rada, dobře si vědoma své moci nad Lojkem, mu nařídí, aby před ní v přítomnosti dalších mužů poklekl. Je zdrcen, ale slibuje, že tak učiní příštího dne. Což také přede všemi udělá, ale až poté, co protne srdce své milované nožem, aby jej vzápětí zabil Danillo – Radin otec, svědek skonu své dcery, která ve své smrti plni manželský slib, kterému předtím věřila.

Příběh končí tím, že vypravěč má vizi: krvácející Rada kráčí po obloze a Lojko za ní, aniž by ji kdy mohl dohonit.

Přijetí

Slavistka a překladatelka, profesorka Nadeshda Ludwig píše, že v Gorkého díle je láska „často měřítkem hodnoty nebo nehodnosti člověka“, a shrnuje: Rada a Lojko milují svobodu víc než svůj život. Makar Čudra pohlíží s opovržením na ty, kdo pracují a dřou. Svoboda je jeho největší předností.

Filmová adaptace

V roce 1976 přišel do kin film Emila Loteanu Cikáni jdou do nebe, natočený podle povídky „Makar Čudra“. Do děje byly začleněny i fragmenty další rané Gorkého povídky, Stařena Izergil.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Makar Chudra na anglické Wikipedii, Макар Чудра na ruské Wikipedii, Makar Csudra na maďarské Wikipedii a Makar Tschudra na německé Wikipedii.

Literatura

• LUDWIG, Nadeshda. Maxim Gorki. Leben und Werk. Berlin: Volk und Wissen, 1971 (1984). (Reihe Schriftsteller der Gegenwart). Dostupné online. 

Související články

• Cikáni jdou do nebe

Externí odkazy

• Makar Čudra – původní ruský text z roku 1892 (rusky) na Lib.Ru (библиотека Максима Мошкова)
• Makar Čudra– původní ruský text z roku 1892 (rusky) na
• Miroslav Ličko/Pískoviště v Česko-Slovenské filmové databázi
• Makar Čudra / O neopätovanej láske / Mesto Žltého diabla - a iné v Databázi knih
• Miroslav Ličko/Pískoviště v Databázi knih