Voláč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlevo anglický voláč, velké plemeno voláčů, vpravo cášský voláč, malé plemeno

Voláč je holub domácí, vyznačující se výrazným, dlouhodobým nafouknutím volete. Tento znak, tzv. volatost, vznikl z nafukování volete při toku, u voláčů byla tato vlastnost cílevědomým šlechtěním zvýrazněna a voláč zadržuje vzduch ve voleti téměř neustále. Plemena voláčů jsou v České republice oblíbená a na výstavách jsou zastoupena až ze 30 %.[1]

Voláči jsou vyhraněnou a poměrně početnou plemennou skupinou holubů.[2][3] V seznamu plemen EE je voláčům vyhrazena číselná řada 0300.

U holubů je volatost výraznější než u holubic, výletci začínají nafukovat vole s nástupem pohlavního dospívání.[2][3] Mezi voláče se řadí jak malí, jemní holubi, tak plemena velká až obří. Bývají to krotcí holubi.[4] Většina plemen voláčů je čistě okrasnými plemeny, jiná, která vychází z původního selského užitkového voláče, se mohou uplatnit i v užitkově okrasném kombinovaném chovu.

Jednotlivá plemena voláčů se mezi sebou liší tvarem i velikostí nafouknutého volete, velikostí těla, výškou nohou či opeřením běháků. Podle těchto znaků se dělí do několika podskupin.

Rozdělení plemen voláčů[editovat | editovat zdroj]

Podle velikosti[editovat | editovat zdroj]

Staroněmecký voláč, velké krátkonohé plemeno

Mezi velké voláče patří především okrasná plemena, voláč anglický, hanácký, francouzský, pomořanský či staroholandský, voláč sedlatý rousný, staroněmeckýmaďarský voláč, největší z voláčů a prakticky i největší holubí plemeno vůbec. Jeho rozpětí křídel činí 100-130 cm při délce těla 50-55 cm.[5]

Skupina středních voláčů je nejpočetnější, zahrnuje především původně selská užitková plemena, z nichž dodnes jsou některá vhodná i k okrasně užitkovému chovu, jako je durynský voláč, elstr, český voláč sivýčeský stavák, moravský morák, moravský voláč sedlatý, moravský bělohlávek, německý stavák, slezský voláč, štarvický stavák, slovenský voláč či štajgr.

Plemen zakrslých voláčů je málo. Patří mezi ně především brněnský voláč a dále anglický voláč zakrslý. Na pomezí mezi zakrslými a středními voláči se nachází voláč voorburský. Zvláštním plemenem co se tvaru těla týče je amsterodamský balonový voláč.

Podle výšky nohou[editovat | editovat zdroj]

Podle výšky nohou se voláči dále dělí na tři velké skupiny plemen: na voláče vysokonohé, voláče nízkonohé a voláče střední. Vysokonozí voláči jsou, co se vzhledu týče, nejprošlechtěnějšími voláči. Jsou to ptáci chovaní pouze v okrasném chovu a z voláčů jsou chovatelsky nejnáročnější. Typickým znakem vysonohých voláčů je vzpřímená, útlá postava a velice dlouhé nohy. Podle velikosti se vysokonozí voláči dále dělí na velké a malé. Nejmenším zástupcem malých vysokonohých voláčů je brněnský voláč, který je hojně rozšířený i ve světě, o málo větší je zakrslý anglický voláč. Mezi velké vysokonohé voláče patří především anglický voláč velkývoláč sedlatý rousný, dále hanácký voláčpomořanský voláč.

Nízkonozí voláči nejsou příliš početnou skupinou. Jedná se o plemena velká, kde krátké nohy opticky prodlužují postavu ptáků a zvýrazňují tak jejich mohutnost. Mezi nízkonohé voláče se řadí staroněmecký voláčmaďarský voláč.

Střední voláči mají mezi plemeny voláčů nejen středně dlouhé nohy a jsou to většinou i středně velcí voláči. Jedná se obvykle o chovatelsky nenáročná plemena, která kromě chovu okrasného mohou uplatnit i svou užitkovost v extenzivním chovu. V České republice se jedná o nejčastěji chované voláče.[1]

Mezi střední voláče patří cášský, hesenskýnorvičský voláč, moravský sedlatý, slezskýslovenský voláč, moravský morák, nebo český voláč sivý.

Český stavák modrý sedlatý

Ke středním voláčům patří i skupina staváků: staváci jsou holubi, pro které je (kromě volatosti) typický i zvláštní způsob letu, tzv. stavění. Holub v letu silně zatleská křídly, přitiskne křídla nad tělem k sobě a propadne se i o několik metrů k zemi. Mezi staváky se řadí především český stavák. Jeho německé verze, německý stavák, štajgrchocholatý štarvický stavák však již schopnost stavění ztratili.[6]

Jiné skupiny voláčů[editovat | editovat zdroj]

Španělský voláč granadino, šedohnědý tygr

Balónový voláč je typický utvářením těla, které společně s velkým kulovitým voletem a dozadu zvráceným krkem dává celému ptákovi tvar koule. Krázkozobí voláči mají tzv. podvěsné vole, vyvinuté jen v dolní části u hrudi ptáka. Tito voláči se chovají především ve Španělsku ke zvláštnímu druhu holubího sportu. Holubi pronásledují a nahánějí holubice do svého holubníku a v soutěžích se hodnotí, kolik holubic bylo takto za sezónu "ukradeno".[5]

Plemena voláčů[editovat | editovat zdroj]

Česká plemena voláčů[editovat | editovat zdroj]

Několik plemen voláčů pochází z České republiky. Jedná se o českého staváka, který je nejčastěji chovaným plemenem holuba domácího v Česku, brněnského voláče, hanáckého voláče, českého voláče sivého, moravského voláče sedlatého, moravského bělohlávka, moravského moráka a slezského voláče.

Plemeno Fotografie Podskupina číslo EE
Brněnský voláč

Brněnský voláč bílý

Vysokonohý zakrslý voláč 0330
Český stavák Český stavák sedlatý modrý kapratý Střední voláč 0345
Český voláč sivý

Český voláč sivý kapratý

Střední voláč 0325
Hanácký voláč Vysokonohý velký voláč 0314
Moravský bělohlávek Střední voláč 0321
Moravský morák Střední voláč 0312
Moravský voláč sedlatý Střední voláč 0311
Slezský voláč

Slezský voláč lysý modrý pruhový

Střední voláč 0323

Voláči v českém Vzorníku plemen holubů[editovat | editovat zdroj]

Pomořanský voláč modrý pruhový
Norvičský voláč popelavě červený
Amsterodamský balonový voláč černý s anglickou kresbou

V českém vzorníku plemen holubů z roku 1993 jsou uvedena následující plemena voláčů:[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b TUREČEK, Václav, a kolektiv Holubářství. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1958. 156 s. Kapitola Voláči, s. 114-115. (česky) 
  2. a b BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII. Plemena holubů, s. 89-90. (česky) 
  3. a b BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. Kapitola Přehled plemenných skupin holubů, s. 61-62. (česky) 
  4. BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha : Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 11. (česky) 
  5. a b HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha : Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. Kapitola Okrasný chov, s. 196. (česky) 
  6. VESELÝ, Alexandr. Současné české holubářství (24) Český stavák [online]. Fauna, 7.8.2013, [cit. 2013-08-13]. Dostupné online.  
  7. PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha : Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Seznam a třídění plemen holubů, s. 220-221. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TUREČEK, Václav, a kolektiv Holubářství. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. (česky) 
  • BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. (česky) 
  • BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha : Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 77. (česky) 
  • BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. (česky) 
  • HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha : Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]