Unam sanctam

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Unam sanctam je papežská bula vydaná 18. listopadu 1302 papežem Bonifácem VIII. Po Dictatus papae Řehoře VII. to je druhý nejvýznamnější papežský dokument definující církev jako nezávislou univerzální křesťanskou instituci.

Historické souvislosti[editovat | editovat zdroj]

V osobě Bonifáce VIII. získala římská církev „posledního středověkého univerzalistického papeže“. Jeho velmocenské tendence se brzy střetly s absolutismem francouzského krále Filipa IV. a jejich konflikt, započatý na přelomu let 12951296, vyvrcholil roku 1302. Bonifác, který měl v konfliktu s králem až do té doby slabší pozici, využil komplikované situace, která ve Francii nastala po porážce králova vojska ve Flandrech a dne 18. listopadu 1302 vydal svou nejznámější bulu Unam sanctam, jež byla shrnujícím právnickým vysvětlením poměru duchovní a světské moci a mimo jakoukoli pochybnost byla adresována právě Filipu IV..

Shrnutí textu[editovat | editovat zdroj]

V úvodu buly se papež zaměřil na představu maximálně jednotného a jediného křesťanského společenství vedeného svatou autoritou papeže. Dále zopakoval známé učení o dvou mečích a z něho vyvodil skutečnost, že „oba jsou tedy v moci církve (...) Ale tento (meč světský) je k užívání pro církev, onen (meč duchovní) pak církví. Onen duchovním, tento rukou králů a rytířů, avšak k užitku a zachování duchovního.“ Meč moci duchovní přirozeně stojí nad světským vládnutím, a proto „duchovní moc má předcházet moc pozemskou a soudit, pokud nečiní dobře.Bonifác VIII. zde pomocí morální argumentace dovozoval, že papežská moc zasahuje i temporální sféru, protože „jestliže se zpronevěří pozemská moc, bude souzena mocí duchovní, avšak zpronevěří-li se duchovní nižšího stupně, může být souzena vyšší; nejvyšší pak jedině Bohem – a nikoliv člověkem.“ Ačkoliv je totiž tato moc vykonávána člověkem, má přesto božský původ a podstatu, a proto „dále prohlašujeme říkáme, stanovujeme a oznamujeme, že všechna lidská stvoření zcela pro nezbytnost spásy podléhají Římskému veleknězi,“ uzavírá poslední věta buly.

Význam buly[editovat | editovat zdroj]

Přestože na první pohled je text plný útočných prvků, má ve skutečnosti defenzivní charakter. A byl také, mimo jiné, určen konkrétnímu adresátovi. Stal se jím zanedlouho exkomunikovaný král Filip IV. Sličný.

Literatura a odkazy[editovat | editovat zdroj]