Třída V 25
| Třída V 25 | |
|---|---|
| Obecné informace | |
| Uživatel | .svg){kind=small} Kaiserliche Marine |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 6 |
| Zahájení stavby | 1913 |
| Spuštění na vodu | 1914 |
| Uvedení do služby | 1914 |
| Osud | 4 ztraceny 2 vyřazeny |
| Předchůdce | třída S 13 |
| Nástupce | třída S 31 |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 812 t (standardní) 975 t (plný) |
| Délka | 77,8 m (na vodorysce) 78,5 m (celková) |
| Šířka | 8,33 m |
| Ponor | 3,63 m |
| Pohon | 3 kotle, 2 parní turbíny 23 500 hp |
| Rychlost | 33,5 uzlu |
| Dosah | 1080 nám. mil při 20 uzlech |
| Posádka | 83 |
| Výzbroj | 3× 88mm kanón (3×1) 6× 500mm torpédomet (2×2, 2×1, 8 torpéd) 24 min |
Třída V 25 byla třída torpédoborců německé Kaiserliche Marine z období první světové války. V Německu byly kategorizovány jako velké torpédové čluny. Celkem bylo postaveno šest jednotek této třídy. Společně představovaly jednu půlflotilu torpédoborců. Čtyři byly ztraceny za první světové války a zbývající dva po válce předány Velké Británii.
Ve fiskálním roce 1913 bylo společně s třídou V 25 objednáno ještě šest jednotek třídy S 31. Společně představovaly novou generaci větších plavidel s kotli na topný olej a silnější výzbrojí. V souvislosti s vypuknutím první světové války byly objednány další série torpédoborců tohoto typu, označené jako třídy G 37 (6 ks), V 43 (6 ks), S 49 (18 ks), V 67 (18 ks) a G 85 (11 ks). Celá skupina tak čítala 71 torpédoborců rozdělených do sedmi podtříd.
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Po sérii menších torpédoborců tříd V 1, G 7 a S 13, objednaných ve fiskálních letech 1911–1912, se německé císařské námořnictvo rozhodlo ve fiskálním roce 1913 objednat flotilu dvanácti torpédoborců odlišné koncepce. Nová plavidla byla větší, vybavená kotly spalujícími topný olej a vyzbrojená větším množstvím modernějších zbraní. Výsledkem byly jejich lepší nautické vlastnosti, výšší rychlost, větší dosah a palebná síla.[1] Objednávka na dvanáct jednotek byla zadána dvěma německým loděnicím, takže vznikly dvě mírně odlišné třídy. Prvních šest torpédoborců postavila AG Vulcan Stettin ve Štětíně jako třídu V 25. Stavba torpédoborců byla zahájena roku 1913. Torpédoborce byly do služby přijaty roku 1914.[2] Druhou šestici postavila loděnice Schichau-Werke v Elbingu jako třídu S 31.[3]
Jednotky třídy V 25:[2]
| Jméno | Zahájení stavby | Spuštění na vodu | Zařazena do služby | Status |
|---|---|---|---|---|
| V 25 | 1913 | 29. ledna 1914 | červen 1914 | Dne 13. února 1915 v Severním moři potopen minou. |
| V 26 | 1913 | 21. února 1914 | srpen 1914 | Roku 1920 předán Velké Británii, sešrotován. |
| V 27 | 1913 | 26. března 1914 | září 1914 | Dne 31. května 1916 potopen britskými křižníky v bitvě u Jutska. |
| V 28 | 1913 | 9. května 1914 | září 1914 | Roku 1920 předán Velké Británii, sešrotován. |
| V 29 | 1913 | 18. srpna 1914 | říjen 1914 | Dne 31. května 1916 potopen britským torpédoborcem HMS Petard v bitvě u Jutska. |
| V 30 | 1913 | 18. září 1914 | listopad 1914 | Dne 20. listopadu 1918 potopen minou během plavby do internace ve Scapa Flow. |
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Hlavní výzbroj představovaly tři 88mm/42 kanóny TK L/45 C/14, šest 500mm torpédometů (dva dvojité, dva jednoduché) se zásobou osmi torpéd a až 24 námořních min. Pohonný systém tvořily tři kotle Marine a dvě parní turbíny AEG-Vulcan o výkonu 23 500 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Měly dva komíny. Nejvyšší rychlost dosahovala 33,5 uzlu. Dosah 1080 námořních mil při rychlosti dvacet uzlů.[2]
Modifikace[editovat | editovat zdroj]
Roku 1916 byl V 25 dočasně upraven pro experimenty s hydroplánem Friedrichshafen FF.33. Přitom byla na přední dvojitý torpédomet umístěna plošina.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1906–1921. London: Conway Maritime Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 168. (anglicky)