Profanace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Profanace či profanování je termín vzniklý z latinského pojmu profanum. Ten je hojně využíván při odlišování kategorií ve společenských vědách, zvláště v sociologii, kde jej používal například Émile Durkheim při popisu sociální reality západního křesťanství.[1] Ve svých studiích rozlišoval dvě navzájem protikladné oblasti lidské činnosti, a to oblast sakrální a proti ní stojící profánní,[2] a popisoval vztah mezi nimi. Odvozený pojem profanace je pak využíván pro popis zesvětštění prostoru lidského života, který měl dříve charakter sakrální. V pozitivním smyslu je pak tento jev vnímán jako odkouzlení,[3] v neutrálním jako banalizace a v negativním smyslu jako znevážení.

V krajnějších případech se pak profanace používá pro záměrné zneuctění a znevážení sakrálního prostoru. Může se jednat o různou formu vzájemně podobného jednání prohřešujícího se proti posvátnosti míst, osob, úkonů, slov a jiných. V konkrétních případech pak jde o svatokrádež, klení, blasfémii a jiné.

Dějiny profanace[editovat | editovat zdroj]

Daniela Tinková ve svém článku nastiňuje, že dějiny prohlubování profanace západního světa gradují zhruba od 16. století až do začátku 19. století. Vysvětluje, jak se od dob pronásledování čarodějníků a čarodějnic, neustálého strachu z tajemna, dob vzniku mnoha lidových pověstí, postupně měnila situace. Konstatuje tlak vrchností na maximální sociální disciplinaci, zesílený obzvláště v dobách válek a zmatků, a jeho důsledky. Potlačování profanace jako smrtelného nebezpečí vysvětluje jako obranný mechanismus společnosti bránící jejímu rozkladu. Popisuje též reakci barokní kultury na známky počínající profanace. Ta proti rouhačství a cynismu vystoupila „medializací“ zázraků, při nichž se bezbožným svatokrádežníkům po jejich zločinu dostalo drastické odplaty například v podobě nemoci či nešťastné události.

Další epochu pak Daniela Tinková popisuje jako dobu „vítězství božského architekta v kritickém diskursu“, jak nazývá vliv osvícenských myšlenek na rychle postupující sekularizaci a profanaci. Tento vliv se projevil též na mírnější právním posuzování rouhání, ale postihy za fyzické narušení sakrálního prostoru, tj. svatokrádež, zůstávaly poměrně přísné. Na začátku 19. století však špičky společnosti postupující profanaci zbrzdily, a to ve většině evropských států vlivem systému Svaté aliance, což se projevilo v opětovném zpřísnění trestů za tyto nejkrajnější prohřešky jako byla svatokrádež.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Profanum na anglické Wikipedii.

  1. Durkheim, Emile, (1976). The Elementary Forms of the Religious Life, p. 37. London: George Allen & Unwin (originally published 1915, English translation 1915).
  2. Profánní svět se skládá ze všeho, co můžeme poznat pomocí naších smyslů; je to přirozený svět každodenního života, který považujeme za srozumitelný či alespoň ultimátně poznatelný. V kontrastu k němu existuje svět oblasti posvátné čili sakrální (latinsky sacrum čili posvátno), který zahrnuje všechno, co existuje mimo každodenní, přirozený svět, který poznáváme smysly. Jako takové vdechuje posvátno pocity bázně a tajemna, neboť je pokládáno za ultimátně nepoznatelné a za hranicemi omezených lidských schopností vnímat a porozumět. Náboženství je organizováno prvotně kolem sakrálních prvků lidského života a poskytuje kolektivně šanci přemostit propast mezi sakrálním a profánním.
  3. Daniela Tinková: Profanace posvátna a odkouzlování světa. Rouhačství a svatokrádež mezi „magickým světem“ tradiční Evropy a na prahu občanské společnosti. http://lidemesta.cz/index.php?id=538