Portál:Historie/Článek/53
Období vlády Herakleiovců v Byzantské říši trvalo od roku 610 do roku 711. Začalo nástupem Herakleia, zakladatele dynastie Herakleiovců, do čela byzantské říše, když svrhl dosavadního císaře Foku. Záhy po získání moci se vnitropolitická krize říše, počínající již za Fokovy vlády, dále prohloubila, čehož využili perští Sásánovci a do roku 619 ovládli většinu byzantských východních provincií (Sýrii, Palestinu a Egypt). Již o tři roky později ale započala byzantská protiofenzíva. Zatímco císař podnikal tažení na východě, odhodlali se Peršané spolu s Avary k útoku na Konstantinopol, který ale roku 626 ztroskotal. Porážka u hlavního byzantského města znamenala silné oslabení avarského kmenového svazu a dolehla též na říši Sásánovců, kde začala vrcholit vnitřní krize, jež vyústila v zavraždění krále Husreva II. Jeho syn Kavád Šéroé pak uzavřel s Byzancí mírovou smlouvu, díky níž císař získal zpět všechna ztracená území. Ne však nadlouho, protože o několik let později na Byzanc zaútočili Arabové, kteří se několik let předtím sjednotili pod zástavou nového monoteistického náboženství islámu, a během krátké doby tyto provincie dobyli pro sebe. Hranice mezi byzantskou říší a nově vzniklým arabským státem zvaným chalífát se ustálila na pomezí Malé Asie, skrz něž v následujících letech muslimové podnikali časté nájezdy na byzantské území. Loupeživé přepady opakující se téměř každý rok byly jedním z důvodů, proč se byzantská správa v rámci nově vzniklých administrativních jednotek reformovala a militarizovala, což umožnilo efektivnější obranu. Tyto provincie vešly ve známost pod jménem themata.
V letech po Herakleiově smrti pokračovaly jak boje s Araby na východě, tak srážky se Slovany na balkánských územích. Přestože další císaři pořádali i na tato území vojenské výpravy, po dlouhou dobu bylo obtížné slovanské kmeny zpacifikovat. Velké nebezpečí nastalo pro Byzanc za vlády císaře Konstantina IV., během níž Arabové mezi lety 674–678 obléhali samotnou Konstantinopol. Odražení tohoto útoku zvýšilo prestiž Byzance a následný mír umožnil císaři věnovat se více západním oblastem říše. Zde vyvstal říši nový soupeř v podobě první bulharské říše, již musel Konstantin na základě mírové smlouvy roku 681 formálně uznat a jež měla v dalších letech po dlouhou dobu působit jako protiváha byzantského vlivu na Balkáně. Posledním císařem z dynastie Herakleiovců byl Justinián II., proti němuž vypuklo roku 695 úspěšné povstání. Svrhnutý císař byl zohaven a odeslán do exilu v Chersonésu na Krymu, odkud po několika letech uprchl a znovu se dostal na trůn, čehož využil ke krvavé pomstě na svých odpůrcích. To proti němu vyvolalo novou vlnu nevole, jež se naplno projevila během nového spiknutí roku 711 – císař i jeho syn byli popraveni a herakleiovská dynastie vymřela.