Pergamská knihovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pergamská knihovna ve městě Pergamon byla jednou z nejvýznamnějších starověkých knihoven.

Stavbu knihovny zahájil král Attalos I. a dokončil král Eumenes II. v r. 170 př. n. l. Knihovna obsahovala 200 000 papyrusových svitků a ve své době byla druhou největší knihovnou na světě, hned po alexandrijské. Skládala se ze 4 místností, z nichž největší měla rozměr 13,4×16,0 m (podle údaje Plinia Staršího).

Jak uvádí Plinius, z obavy, aby pergamská knihovna neohrozila alexandrijskou, vydal egyptský král Ptolemaios embargo na vývoz papyru – proto zde vznikl náhradní materiál pergamen. Plinius neuvedl, který Ptolemaios to byl, ale myšlen byl pravděpodobně Ptolemaios V. Epifanes (205–185 př. n. l.). Dnes víme, že pergamen nevznikl tak romanticky, jak píše Plinius. V r. 1922 Yalská universita prováděla vykopávky v Dura Europos na Horním Eufratu a objevila pergameny s letopočty 117 a 123 kalendáře Seleukovců, což odpovídá v našem letopočtu rokům 196 a 189 př. n. l., proto není pravděpodobné, aby tento vynález byl již v 1. roce objevu využit v tak vzdálené Mezopotámii.

Pergamská knihovna byla bohatě zdobena sochami. Na nádvoří před knihovnou stála mramorová socha bohyně Athény Parthenos 3,10m vysoká, která je dnes v Pergamonském muzeu v Berlíně. Je to kopie Feidiovy sochy z athénské akropole z Parthenonu. Z pergamských knihovníků známe jen jednoho, stoika Kratéra z Mallu. Napsal řadu literárních článků, zejména o Homérovi a také sestavil katalog attalovské knihovny.

Celou knihovnu nechal Marcus Antonius v r. 41 př. n. l. převézt do Alexandrie jako dar královně Kleopatře. Tímto darem chtěl Antonius nahradit ztrátu, kterou způsobil G. J. Caesar, když část knihovny vyhořela. Bohatství alexandrijské knihovny bylo v 7. st. zničeno při arabském vpádu do Egypta.