Pan (titul)
Pan je běžný, povšechný, neakademický společenský titul muže, ať už v písemném či ústním styku, stylově neutrální, např. „pan Novák“. Je třeba toto slovo odlišovat od plnohodnotného pojmu pán, se kterým má společnou etymologii (patrně z latinského suppan, možná se zprostředkováním maďarským „župan“), např. „nějaký pán, snad pan majitel“.
Přechylování
Ženský ekvivalent je paní (také madam), gramaticky shodná s paní, tedy ženským ekvivalentem slova pán, tj. vládce nebo majitel. Obdobou pro dosud neprovdané ženy je titul slečna, jehož užívání je mírně na ústupu ve prospěch právě paní. K tomu přispívá i rozšiřující se stav řady žen ve stálém, ale neoficiálním partnerském a rodinném svazku - formálně slečny, ve skutečnosti paní.
Používání
Používá se výhradně nesamostatně, a to předřazením dalšímu bližšímu určení, kterým bývá hodnost, profese, jméno nebo příjmení, jako výraz úcty a respektu, např. „pan Janáček“, „pan Dokonalý“, „pan prezident“. Je-li osoba nositelem akademického titulu, může být tento základní titul vynechán. např. „inženýr Janeček“ místo „pan inženýr Janeček“. To nebrání uvést oba resp. všechny tituly současně, např. „pan inženýr“, „pan doktor“, „pan inženýr doktor“, ale i s profesí, např. „pan stavitel“, „pan ředitel inženýr Janíček“ a podobně.
Oslovení tímto titulem „pan“ ve vokativu j. č. „pane“ se pojí ve spisovné češtině pouze s tvarem, který je rovněž ve vokativu (5. pádu), například „pane Janíčku“, „pane doktore“. Hovorově se přitom běžně užívá také varianta s nominativem „pane Janíček“, „pane doktor“ s náznakem sblížení, familiérnosti, důvěrnosti.
V psané podobě se pan zkracuje na „p.“. Obdobně paní se zkracuje na „pí“
V množném čísle se používá „pánové“, ale i „páni“. Místo paní v množném čísle se zpravidla používá oslovení dámy, nejčastěji ve společném oslovení „Dámy a pánové!“.
Slovo páni! se užívá i jako zvolání, výraz překvapení, stejně jako „Pane (bože)“, „panečku“, „panenko (skákavá)“ apod.
Gramatické souvislosti s pojmy „pán“ a „paní“
- Z rozlišení délkou -a/á- mezi slovy pan a pán se vymyká část skloňování:
- Vokativ (5. pád) jednotného čísla má vždy krátké -a- „pane“ i pro „pán“.
- Množné číslo má naopak dlouhé -á- ve všech pádech pro obě verze (pán i pan), např. „pánové Jasní“, „páni Běhalové“, „o pánech Veselých“, vokativ „páni, pánové Peckové“.
- V ženském rodu přísluší k oběma slovům (pán i pan) běžné tituly a zároveň plnohodnotné pojmy paní (jen s krátkým -a-) a slečna.
- Hromadně, souhrnně lze o pánech a paních mluvit jako o panstvu, zejména ve významu šlechta. To neplatí u titulování manželského páru, kde se zachovají oba jednotlivé tituly: „pan a paní Kovářovi“ (oproti např. polštině, kde se spojuje na państwo Kowalscy). Větší společnost se pak shrnuje pod slovní spojení „dámy a pánové“.
- Adjektiva
- K podstatným jménům se používá „pánský“ resp. „dámský“.
- Přídavné jméno „panský“ přísluší naopak ke slovu pán a paní ve významu vrchnostenský, šlechtický, srov. koncept panské morálky Friedricha Nietzscheho.