Oratoř

Královská oratoř u sv. Víta v Praze

Oratoř (z lat. orare, „modlit se“ a oratorium, modlitebna) znamená v češtině vyvýšené a oddělené místo k modlitbě v kostele, obvykle se zvláštním vchodem. V pozdní gotice a v renesanci byly oratoře otevřené, jako například Královská oratoř v katedrále svatého Víta v Praze. V barokní době se často stavěly uzavřené a zasklené dřevěné oratoře na stěně kostela v blízkosti hlavního oltáře, určené buď pro šlechtu nebo pro soukromou pobožnost řeholníků a řeholnic. Pokud je chrám v blízkosti zámku, bývá oratoř přístupná přímo z něho.

Někdy se slovo užívá i pro latinské oratorium (církev), které má širší a odlišný význam.

Odkazy

Literatura

• Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček: Slovník pojmů z dějin umění, Praha, Odeon, 1991, ISBN 80-207-0246-6
• Jaroslav Herout: Slabikář návštěvníků památek, Praha, SSPPOP, 1978, str. 188-189

Související články

• Modlitebna
• Oratorium (církev)