Ludmila Sinkulová
| Ludmila Sinkulová | |
|---|---|
| Narození | 9. srpna 1910 Nemyslovice |
| Úmrtí | 9. března 1988 (ve věku 77 let) nebo 12. března 1988 (ve věku 77 let) Praha |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Povolání | lékařka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Ludmila Sinkulová (9. srpen 1910 Nemyslovice – 9. březen 1988 Praha) byla česká lékařka, historička medicíny a redaktorka.
Osobní život[editovat | editovat zdroj]
Ludmila Sinkulová, rozená Eliášová, vystudovala klasické gymnázium v Praze a přihlásila se na lékařskou fakultu v Praze, kde promovala 17. října 1936.[1] Již během studia byla spoluzakladatelkou Jednoty nemajetného a pokrokového studentstva (JNPS) na lékařské fakultě a časopisu Roentgen. Při angažované činnosti v rámci JNPS se seznámila s jejím předsedou, aktivistickým členem KSČ, Václavem Sinkule, s nímž uzavřela sňatek. Aktivistické působení manžela (působil jako zpravodaj při válečném konfliktu ve Španělsku, během nacistické okupace pak jako instruktor 1. ilegálního ústředního vedení KSČ) vedlo k jeho internaci a později popravě v koncentračním táboře Mauthausen.[2] Ludmila Sinkulová se rovněž angažovala v levicovém odbojovém hnutí. Před hrozícím zatčením se zachránila prostřednictvím odjezdu do Německa, kde vystupovala pod falešnou identitou jako Marie Nedbalová či Marie Novotná.
Zde vystřídala mnohá zaměstnání, profesi dělnice v Lipsku, pracovnice v tiskárně, později působila jako služebná, konec válečného konfliktu pak prožila v pozici pomocné ošetřovatelky v jedné z vídeňských nemocnic.
Působení ve státní správě[editovat | editovat zdroj]
Na začátku své lékařské praxe pracovala před vypuknutím 2. světové války na několika klinikách – v Jedličkově ústavu, v nemocnici na Bulovce, v roce 1939 pak půl roku v táboře pro uprchlíky českého původu ze Sudet ve Svatobořicích. Za války pracovala jako sekundářka Baťovy nemocnice ve Zlíně, později v infekční nemocnici v Praze na Bulovce. Profesní dráha byla přerušena nuceným útěkem do zahraničí.
Po návratu do Československa se vrátila k profesní dráze, zastával však především vedoucí pozice v administrativě, kde prosazovala v rámci poválečných reforem zdravotnictví nové uspořádání zdravotní péče. V rozmezí let 1945 – 1949 byla vedoucí odboru ministerstva sociální péče, během let 1949 – 1951 v odboru zdravotní osvěty ministerstva zdravotnictví, v letech 1951-1956 vedla Ústav hygieny práce, koncem padesátých let zastávala ještě funkci ve Výzkumném ústavu organizace zdravotnictví.
Dráha historičky medicíny[editovat | editovat zdroj]
Roku 1961 se Ludmila Sinkulová habilitovala v oboru dějiny lékařství prací Zdravotnictví ve Slovenské republice rad. Ve stejném roce se stala přednostkou Ústavu dějin lékařství, kde působila až do důchodu, tedy do roku 1973.[3]
Působila rovněž jako vedoucí redakce časopisu Praktický lékař (1955 – 1972), v redakční radě časopisu Pracovní lékařství, Dějiny věd a techniky, AUC Historia Universitatis Carolinae Pragensis. Autorsky se věnovala otázce dějin zdravotní výchovy a dějinám konstituování moderního lékařství (Dějiny československého lékařství, II. díl, od roku 1740-1848). Roku 1983 vydala memoárovou knihu Byla jsem někdo jiný zahrnující její vzpomínky na události v době válečných let.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Doc. MUDr. Ludmila Sinkulová, CSc (9. 8. 1910 – 12. 3. 1988).. AUC – HUCP. Roč. 29, čís. 1, s. 7.
- ↑ SINKULOVÁ, Ludmila. Byla jsem někdo jiný.. Praha: Mladá fronta, 1983. 408 s. 23-007-83. S. s. 9-10.
- ↑ HLAVÁČKOVÁ, Ludmila. Zprávy. Doc. MUDr. Ludmila Sinkulová, CSc., zemřela. 9. 8. 1910 – 12. 3. 1988.. Časopis lékařů českých. 1988, roč. 127, čís. 19, s. 608.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ONDROVÁ, Iva. . Pardubice, 2011. Diplomová práce. Ústav historických věd FF Univerzity PArdubice. . Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludmila Sinkulová
