Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Invaze do Československa)
Skočit na: Navigace, Hledání
Invaze do Československa
Konflikt: Studená válka
Státní vlajka Československa zbrocená krví,Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
Státní vlajka Československa zbrocená krví,
Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
Trvání: 21. srpna11. září 1968
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Československo
Casus belli: Snaha potlačit reformní proces v Československu
Výsledek: Pražské jaro bylo potlačeno. Okupace Československa do roku 1991.
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Československo ČSSR Varšavská smlouva:
Sovětský svaz SSSR
Polsko PLR
Maďarsko MLR
Bulgaria (1967-1971) BLR
East Germany NDR (omezená účast)
Velitelé
Ludvík Svoboda
Martin Dzúr
Leonid Iljič Brežněv
Ivan Georgievič Pavlovskij
Síla
ČSLA neaktivní 500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel
Ztráty
108 mrtvých a 500 zraněných civilistů při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách s okupačními jednotkami.[1] Sovětský svaz 96 mrtvých a 87 raněných[zdroj?]
Polsko 8 mrtvých[2]
Hungary 1949-1956 4 mrtví[zdroj?]
Bulgaria (1967-1971) 2 mrtví[zdroj?]
{{{poznámky}}}
Na tento článek je přesměrováno heslo Operace Dunaj. O filmu z roku 2009 pojednává článek Operace Dunaj (film).

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[3][4] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). [5] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de fakto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus Sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[6] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády
Barrikády sovětské tanky v plamenech.
Tanky invazních sil obklopené davem demonstrantů

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Pilař a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.[7] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[8] Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s Vámi - buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[9]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i během operace Overlord.

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.[10] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi).[zdroj?] Sověti měli během invaze 96 mrtvých.

Zahraniční ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Sebeupálení Ryszarda Siwce.

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[11] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[11] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[11] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty[editovat | editovat zdroj]

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu osmi sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě
Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[12][13] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[12] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.

Pobyt vojsk na československém území[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Liberci

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[14] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov ) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově ). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.

Ilegální rozhlasové vysílání[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum poškozené palbou - okupanti ho omylem považovali za budovu Československého rozhlasu

Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[11] Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného ke městu Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.

Dnešní pohled[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, iniciátoři, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu[15], nebyli dosud potrestáni. [16] [17] [18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Obětí invaze v srpnu 1968 bylo víc, než se dosud uvádělo [online]. 2008-08-06, [cit. 2014-08-22]. Dostupné online.  
  2. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=614332
  3. Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968
  4. NDR se srpnové invaze zúčastnila… a zároveň nezúčastnila
  5. Kieran Williams, “The Prague Spring and its aftermath: Czechoslovak politics 1968–1970,” (Cambridge: Cambridge University Press, 1997).
  6. ROŽÁNEK, Filip. Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Československý rozhlas, 2008-08-05, [cit. 2009-05-25]. Dostupné online.  
  7. ROŽÁNEK, Filip. Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno [online]. Český rozhlas, 2008, [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.  
  8. Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968. [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  9. Úterý 20. srpna 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  10. Historici: Obětí srpnové okupace je více – České noviny, 9. 6. 2008]
  11. a b c d Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.  
  12. a b Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  13. Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  14. Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu [online]. eDejiny.cz, rev. 2003-01-05, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  15. Srpen 1968: viníci potrestání unikli [online]. Denik.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  16. Za zvací dopis z roku 1968 Vasil Biľak stíhán nebude [online]. Lidovky.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  17. Bilak už za zvací dopis z roku 1968 nebude potrestán [online]. Aktualne.centrum.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  18. Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
  • FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha : Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4.  
  • Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
  • Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]