In dubio pro reo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
In dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je právnická zásada, která stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch obviněného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit. V současné době je spojena především s trestním právem, ve starověkém Římě bývala tato zásada aplikována i v právu soukromém.[1]
Formulace v této podobě je známa až z období středověku, zásada však vychází z myšlenek římského práva, kde se objevuje v jinak formulovaných větách především u Ulpiana.
V českém či spíše evropském právu tato zásada vyplývá z presumpce neviny. Jejím nejvýznamnějším důsledkem v trestním právu je vytvoření specifické procesní činnosti, označované jako dokazování v trestním řízení, kde neexistuje důkazní břemeno. Vyšetřující orgány musí prokázat veškeré skutečnosti tak, aby o vině neexistovaly důvodné pochybnosti.
Tuto zásadu nelze aplikovat v případě nejasností v právních otázkách, neboť soud je povinen vždy nějak rozhodnout a pro případné pochybnosti v otázce výkladu platí zásada iura novit curia, což znamená „soud zná právo“.
[editovat] Reference
- ↑ Pomponius, Digesta 50, 17, 20
