Helmholtzova-Kelvinova kontrakce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Helmholtzova-Kelvinova kontrakce nebo také Kelvin-Helmholtzův mechanismus je astrofyzikální proces vzniku tepelné energie u planet a hvězd jejich stálým gravitačním smršťováním. Tento proces pravděpodobně probíhá u plynné planety sluneční soustavy Jupitera. Dříve se předpokládalo, že také u Saturnu, ale dnes se vysvětluje vyzařování vyšší tepelné energie této planety jinými procesy.[1] Vznikat by měl také u hnědých trpaslíků, hvězd jejichž hmotnost není dostatečná pro zapálení termonukleárních reakcí. Tento mechanismus byl navržen v roce 1854 Helmholtzem a měl vysvětlovat zdroj energie Slunce. Nezávisle na něm tuto teorii vypracoval v roce 1861 i lord Kelvin.[2] Podle jeho výpočtů Slunce zářilo od svého vzniku asi 20 milionů let a mělo zářit ještě asi 6 milionů let.[3] Tyto hodnoty však byly velmi krátké ve srovnání s hodnotami stáří Země, které určili v té době geologové a přírodovědci.[3] Skutečný zdroj sluneční energie tak zůstal neznámý až do roku 1930, kdy Hans Bethe a Charles L. Critchfield vysvětlili vznik energie hvězd nukleární fúzí.[2]

Velikost energie, která by byla uvolňována Kelvin-Helmholzovým mechanismem u Slunce[editovat | editovat zdroj]

Pro výpočet celkové energie si Slunce představíme jako dokonalou kouli složenou z koncentrických kulových sfér. Gravitační potenciální energie je pak integrálem přes všechny sféry od centra po vnější poloměr.

IntegraleVolumeBoule.png

Gravitační potenciální energie je v Newtonově mechanice definována jako:

U = -G\frac{m_1m_2}{r} , kde G je gravitační konstanta, m1 je hmotnost části od středu až po poloměr r (závisí tedy na poloměru r, m_1 = m(r)) a m2 je hmotnost kulové vrstvy s tloušťkou dr. Při konstantní hustotě \rho materiálu, z něhož je tato část, platí m_2 = 4 \pi r^2 \rho dr.

Po dosazení:

U = -G\int_{0}^{R} \frac{m(r) 4 \pi r^2 \rho}{r}\, dr, kde R je vnější poloměr koule. Záměnou m(r) za vztah pro výpočet hmotnosti koule s hustotou \rho získáme:
U = -G\int_{0}^{R} \frac{4 \pi r^3 \rho 4 \pi r^2 \rho}{3r}\, dr = -\frac{16}{15}G \pi^2 \rho^2 R^5

Využitím vztahu pro celkovou hmotnost koule M = \frac{4 \pi r^3 \rho}{3} získáme konečný vztah:

U = -\frac{3M^2G}{5R}

I když hustota Slunce není všude stejná, můžeme tento vztah využít pro hrubý odhad délky života Slunce, pokud by získávalo energii Kelvin-Helmholtzovým mechanismem. Budeme předpokládat konstantní zářivý výkon, hmotnost a poloměr Slunce. Podíl potenciální energie materiálu Slunce a jeho zářivého výkonu dává aktivní dobu života Slunce:

\frac{U}{L_\bigodot} \approx \frac{2.3 \times 10^{41}\ \mathrm{J}}{4 \times 10^{26}\ \mathrm{W}} \approx 18 220 650\ \mathrm{let}

Protože geologické stáří Země je mnohem větší než je tento výsledek, Kelvin-Helmholtzův mechanismus nemůže být zdrojem energie na Slunci.

Helmholtzova-Kelvinova kontrakce u Jupiteru[editovat | editovat zdroj]

Jupiter v současné době vyzařuje dvakrát tolik tepla než na něj dopadá ze Slunce.[4] Aby byla tato energie uvolňována podobně jako na Slunci termojadernou reakcí, musel by být Jupiter přibližně 75× hmotnější. Aby v jeho nitru mohly probíhat alespoň deuteriové reakce, jako v nitru hnědých trpaslíků, musel by být asi 13× hmotnější. Nejchladnější známý hnědý trpaslík je asi 15-30 hmotnější než Jupiter.[5]

Proto se předpokládá, že toto přídavné teplo vzniká Kelvin-Helmholtzovým mechanismem vlivem adiabatické kontrakce. Tento proces vede k planetárnímu smršťování rychlostí přibližně 3 cm za rok.[6]

Helmholtzova-Kelvinova kontrakce u Saturnu[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což bylo dříve vysvětlováno Kelvin-Helmholtzovým mechanismem. Dnes se předpokládá, že je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v jeho atmosféře a dalšími procesy.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Patrick G. J. Irwin. Giant Planets of Our Solar System: Atmospheres, Composition, and Structure. [s.l.] : Springer, 2003. Dostupné online. ISBN 3540006818.  
  2. a b ŠOLC, Martin. Od slunečních skvrn k astrofyzice [online]. [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b The Solar FAQ
  4. World Book at NASA - Jupiter
  5. Coldest Brown Dwarf Ever Observed: Closing The Gap Between Stars And Planets
  6. Guillot, T.; Stevenson, D. J.; Hubbard, W. B.; Saumon, D.. Jupiter: The Planet, Satellites and Magnetosphere. Příprava vydání Bagenal, F.; Dowling, T. E.; McKinnon, W. B. [s.l.] : Cambridge University Press. ISBN 0521818087. Kapitola Chapter 3: The Interior of Jupiter.