František Váhala
| PhDr. František Váhala, CSc. | |
|---|---|
| Narození | 29. ledna 1911 Jičina |
| Úmrtí | 29. prosince 1974 (ve věku 63 let) Nový Jičín |
| Místo pohřbení | Starý Jičín |
| Alma mater | Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
| Povolání | archeolog, egyptolog, bohemista, filolog, historik umění, redaktor, rozhlasový redaktor, sběratel lidové slovesnosti a vydavatel |
| Příbuzní | Ing. Vladimír Vahala, DrSc., kartograf a geograf (bratr Fr. Váhaly |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
František Váhala (29. ledna 1911, Jičina – 29. prosince 1974, Nový Jičín) byl český filolog, bohemista a egyptolog, který v letech 1971 – 1974 vedl Československý egyptologický ústav.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v malé obci Jičina, dnes administrativní součásti městyse Starý Jičín. Pocházel z chudé a početné rodiny zemědělského dělníka,[1] měl pět sourozenců.[pozn. 1] Po maturitě na reálném gymnáziu v Novém Jičíně odešel studovat na univerzitu do Brna obor češtinu a němčinu. Po ukončení studia vyučoval češtině a němčině na různých středních školách.[1]
Bohemistika
[editovat | editovat zdroj]Po válce nastoupil do Ústavu pro jazyk český, kde se poté stal vedoucím oddělení pro současný spisovný jazyk. Zajímal se o otázky jazykové kultury[3] a o jazykovou a stylovou stránku publicistických textů a projevů, byl členem pravopisné komise při Vědeckém kolegiu jazykovědy ČSAV, ortoepické komise Ústavu pro jazyk český a redakční rady časopisu Naše řeč, spolupracoval při vydávání Slovníku spisovného jazyka českého a Pravidel českého pravopisu z roku 1957, vedl jazykový koutek Československého rozhlasu.[4] V debatě před vydáním nových pravidel pravopisu v roce 1957 odmítal radikální reformy.[5]
Jako bohemista připravil k vydání (úpravou textu a doplněním komentářů) zejména několik děl Boženy Němcové (Babička, Pohorská vesnice, Slovenské pohádky a pověsti), opakovaně spoluredigoval knižní sborníky Jazykového koutku Československého rozhlasu, autorsky se podílel na příručkách a učebnicích jako Kapitoly z praktické stylistiky (hlavní autor František Daneš, 1957), Píšeme podle nových pravidel (1958). V roce 1966 byl hlavním autorem monografie Žurnalistika : jazyk a styl v edici Sešity novináře.
Egyptologie
[editovat | editovat zdroj]Egyptologii začal studovat po druhé světové válce v Praze. Navštěvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako mimořádný posluchač přednášky Jaroslava Černého a Františka Lexy, později i přednášky Zbyňka Žáby, a to při svém plném zaměstnání v Ústavu pro jazyk český.[1] Egyptologie byla jeho životním snem již od chlapeckých let, a proto se jí v šedesátých letech začal věnovat na plný úvazek.[6][7]
1. října 1962 se stal členem Československého egyptologického ústavu UK.
Při záchranných výzkumech Československého egyptologického ústavu v Núbii v letech 1964 a 1965 dokumentoval skalní kresby a nápisy a vedl výzkum na pohřebištích ve Wádí Qitně a v Kalábši.V letech 1968, 1970 a 1974 se zúčastnil expedic do Abúsíru, které prováděly výzkum Ptahšepsesovy mastaby.
V roce 1971 byl jmenován vedoucím Československého egyptologického ústavu, který vedl až do své smrti v roce 1974.
Ve svých pracích se zabýval především studiem skalních kreseb na území Dolní Núbie, jejich tematikou a historickou interpretací.
Začátkem června 1974 dokončil jeden z dalších výzkumů v Egyptě, avšak po návratu do vlasti se u něj projevila závažná nemoc. Dokud mu to dovoloval zdravotní stav, zpracovával záznamy ze svých poslední výzkumů. Zemřel dne 29. prosince 1974 [8] na plicním oddělení nemocnice v Novém Jičíně.[6] Pohřben je ve Starém Jičíně.[9]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Nejmladším z jeho pěti sourozenců byl plukovník Ing. Vladimír Vahala, DrSc. (1923–2016). Ten zastával řadu let funkci náčelníka topografické služby Československé lidové armády a v letech 1978–1987 byl ředitelem Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně. Používal příjmení Vahala s krátkým „a", což bylo způsobeno omylem matrikáře, který to takto chybně zapsal do jeho rodného listu (namísto správného „Váhala").[2]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c VERNER, M. Dr. František Váhala. Nový Orient. 1975, roč. 30, čís. 3, s. 87. Dostupné online.
- ↑ HERBER, Vladimír. Ing. Vladimír Vahala, DrSc. S. 86–87. Informace ČGS [online]. Česká geografická společnost [cit. 22.12.2023]. Čís. 1/2013, s. 86–87. Dostupné online.
- ↑ Viz např. jeho článek: VÁHALA, Fr. K demokratisaci spisovného jazyka. Rudé právo. 3. 11. 1946, čís. 253, s. 2. Dostupné online.
- ↑ Další osobnosti z rodu Vahalů, web městyse Starý Jičín, zdroje: Ing. Drahomíra Váhalová, Wikipedie, Internet
- ↑ Milan Polák: Snahy o reformu českého pravopisu a dnešní škola, Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 5, online na docplayer.cz
- ↑ a b KUCHAŘ, Jaroslav. Za Františkem Váhalou. Naše řeč. 1975, roč. 58, čís. 2, s. 94–96. Dostupné online.
- ↑ O své lásce vypráví dr. František Váhala, CSc. Rudé právo. 15. 1. 1972, roč. 52, čís. 12, s. 13 (otištěno v příloze Haló sobota). Dostupné online.
- ↑ Dálnopisem. Poštou Telefonem. Přední čs. egyptolog... Rudé právo. 4. 1. 1975, roč. 55, čís. 3, s. 2. Dostupné online.
- ↑ František Váhala. Muzeum Novojičínska – Galerie osobností (webové stránky) [online]. Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace, 18.12.2020 [cit. 22.12.2023]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- KDO BYL KDO - Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté Archivováno 15. 4. 2008 na Wayback Machine.
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Váhala
