E-learning

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě kurzů, k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studenty a pedagogy a k řízení studia.

Definice e-learningu[editovat | editovat zdroj]

Existuje řada definic e-learningu, které vznikaly v různých dobách. Vzhledem k nepřetržitému dynamickému vývoji e-learningu samotného, i souvisejících informačních a komunikačních technologií, se často výrazně liší. Některé jsou až příliš jednoduché a naopak některé příliš akademické, některé jsou velmi široké, některé zužují význam až příliš. Uveďme některé z nich, použité v různých materiálech v poslední době:

  1. E-learning je výuka s využitím výpočetní techniky a internetu.[1]
  2. E-learning je v podstatě jakékoli využívání elektronických materiálních a didaktických prostředků k efektivnímu dosažení vzdělávacího cíle s tím, že je realizován zejména/nejenom prostřednictvím počítačových sítí. V českém prostředí spojován zejména s řízeným studiem v rámci LMS.[2]
  3. E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě kurzů, k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studenty a pedagogy a k řízení studia.[3]
  4. E-learning je forma vzdělávání využívající multimediální prvky - prezentace a texty s odkazy, animované sekvence, video snímky, sdílené pracovní plochy, komunikaci s lektorem a spolužáky, testy, elektronické modely procesů, atd. v systému pro řízení studia (LMS).[4]
  5. Jde o takový typ učení, při němž získávání a používání znalostí je distribuováno a usnadňováno elektronickými zařízeními.[5]
  6. E-learning zahrnuje jak teorii a výzkum, tak i jakýko­liv vzdělávací proces (s různým stupněm intencionality), v němž jsou v souladu s etickými principy používány informač­ní a komunikační technologie pracující s daty v elektronické podobě. Způsob využívání prostředků ICT a dostupnost učebních materiálů jsou závislé především na vzdělávacích cílech a obsa­hu, charakteru vzdělávacího prostředí, potřebách a možnostech všech aktérů vzdělávacího procesu.[6]

Z citovaných definic mimo jiné vyplývá, že e-learning v sobě zahrnuje řadu dílčích aktivit, které mohou být propojené do uceleného systému, ale také nemusejí. Může se jednat o rozsáhlé kurzy plně distančního charakteru a propracované nástroje kolaborativního učení, naopak ale může jít jen o doplnění prezenční výuky. Vhodných ICT nástrojů je řada: vystavení studijních materiálů na internetu nebo intranetu, nabídka k nim vztažených autotestů, komunikace prostřednictvím diskusních fór, e-mailů a dalších synchronních nebo asynchronních komunikačních nástrojů. Všechny uvedené nástroje je vhodné integrovat, pro tyto účely proto slouží specializované aplikace pro řízení procesu vzdělávání - LMS (Learning Management System). Těchto systémů je řada, kromě několika desítek nejznámějších existují stovky systémů s nejrůznějším rozsahem.

Poslední definice naznačuje, že e-learning nelze zúžit pouze na praktické otázky implementace moderních technologií do různých forem vzdělávání. Součástí e-learningu je rovněž teoretické studium problematiky i empirický výzkum, jehož cílem je poznat reálný stav e-learningu (např. vhodnost nebo nevhodnost určitého technologického řešení, případně pohled studentů nebo vyučujících na využití moderních technologií ve výuce či při učení), přičemž na výzkumu by se měli podílet rovněž samotní aktéři e-learningu.

V definicích e-learningu nejsou příliš často zmiňovány etické otázky, ačkoliv využívání moderních technologií přináší celou řadu zcela nových otázek. Nemusí jít vždy pouze o negativní jevy (např. elektronické podvádění), ale také o problematiku autorských práv, licencování výukových zdrojů či nástrojů ICT, případně o etická pravidla komunikace nebo zachování soukromí studentů apod.

E-learning a samotné moderní technologie nabízejí možnosti, jak zpřístupnit učení v jeho různých podobách také různě znevýhodněným skupinám lidí. Mnozí studenti se specifickými nároky mohou studovat svoje obory právě díky tzv. asistivním technologiím, které je možné vymezit jako širokou škálu nástrojů, služeb, strategií a metod, které jsou vytvořeny a aplikovány, aby pomohly vyřešit problémy, s nimiž se potýkají lidé se specifickými nároky. Může přitom jít o speciální počítačové komponenty, ale také o počítačové výukové programy nebo třeba o audio knihy (viz např. Zounek, 2009).

Učení tu není pro technologie, ale technologie jsou tu pro učení (Zounek, 2009, s. 49)

Typy kurzů[editovat | editovat zdroj]

Samotné e-learningové kurzy je možno rozdělit podle cílení obsahu do dvou základních kategorií:

  • Kurzy otevřené jsou k dispozici všem zájemcům o studium, např. kurzy jazykové, kurzy Microsoft Office apod. (viz [1]).
  • Kurzy uzavřené pro specifický okruh studentů, např. seznámení nových zaměstnanců s firemní politikou, vzdělávání nemocničního personálu apod.

Používaná technika[editovat | editovat zdroj]

Zatím se e-learning spojuje především s osobními počítači. Díky rozvoji nových kategorií výkonných komunikačních prostředků, jako jsou kapesní či osobní počítače či organizéry, ale také nová generace mobilních telefonů, které umožňují připojení k internetu, se začíná hovořit i o m-learningu – mobilním vzdělávání. Dnešní mobilní telefony mají dostatečný výkon i pro přehrávání videopořadů a není důvod, proč by nemohly sloužit ke vzdělávání, stejně jako slouží k přístupu k informacím na internetu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Petr Korviny, Moodle (nejen) na OPF, OPF, 2005
  2. Kamil Kopecký, Základy e-learningu, Net University s.r. o., UP v Olomouci, 2005
  3. Jan Wagner, Nebojme se eLearningu, Česká škola, 2005
  4. Virtuální Ostravská univerzita, 2005
  5. Jan Průcha, Eliška Walterová, Jiří Mareš. Pedagogický slovník. Praha, Portál, 2009, s. 66
  6. Jiří Zounek, E-learning - jedna z podob učení v moderní společnosti, Masarykova univerzita, Brno, 2009, s. 37-38

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dostál, J. Pedagogická efektivita off-line learningu v celoživotním vzdělávání. In Klady a zápory e-learningu na menších vysokých školách, ale nejen na nich. Praha: SVŠES, 2008. s. 56 – 64. ISBN 978-80-86744-76-6.
  • Kopecký, K. E-learning (nejen) pro pedagogy. Olomouc: Hanex, 2006. ISBN 80-85783-50-9.
  • Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. Pedagogický slovník. 6. vyd. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7367-647-6.
  • Průcha, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. 936 s. ISBN 978-80-7367-546-2.
  • Zounek, J. E-learning – jedna z podob učení v moderní společnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 161 s. ISBN 978-80-210-5123-2.
  • Klement, M., Chráska, M., Dostál, J., Marešová, H. E-learning - elektronické studijní opory a jejich hodnocení. Olomouc: Gevak, 2012. 341. ISBN 978-80-86768-38-0.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Coursera (Online vzdělávání formou video-kurzů, zdroj v angličtině)
  • E-Academia (Online vzdělávání formou video-kurzů, zdroj v češtině)
  • PREVENT (Online kurzy a školení zaměstnanců, zdroj v češtině)