Odpovědnost

Odpovědnost (někdy také zodpovědnost^[1]) je široký právní, morální a etický pojem, který označuje ručení osoby X za nějakou věc či jednání Y, případně před nějakou instancí Z. Je třeba rozlišovat mezi odpovědností retrospektivní – odpovědností za něco, co se už stalo, jako je tomu u odpovědnosti právní – a odpovědností prospektivní, jež osobě X něco ukládá do budoucnosti.^[2] Odpovědnost může být omezená a podmíněná, jak tomu bývá v právních vztazích, anebo nepodmíněná a neomezená, jak tomu často je v lidském životě.^[3]

Původ a pojem

„	Neodpovím-li sám za sebe, kdo za mě odpoví? Ale odpovídám-li jen sám za sebe, jsem to ještě já?	“
— Talmud, Pirkej Avot 6a

Pojem odpovědnosti v evropských jazycích souvisí se slovesem odpovídat a objevuje se teprve koncem 18. století, a to v souvislosti s politikou, s úsilím o „odpovědnou vládu“, která je ochotna a schopna odpovídat na otázky občanů, proč to či ono udělala nebo neudělala. Vychází tedy z předpokladu, že to udělat či neudělat mohla, a předpokládá také příčinnou souvislost nějakého jednání či nejednání a jeho žádoucími či nežádoucími důsledky. Tytéž předpoklady platí i pro dospělé a příčetné osoby, které musí nést odpovědnost za sebe a za důsledky svých (svobodných) jednání, musí odpovídat za své nedospělé děti, za svůj dobytek nebo psy, mohou však přebírat i odpovědnost, spojenou s vedením a řízením firem, spolků, projektů a podobně.^[4]

Tak plavčík (prospektivně) odpovídá za návštěvníky plovárny, a může být volán k (retrospektivní) odpovědnosti, pokud se někdo z nich utopil. Jeho právní (retrospektivní) odpovědnost bude omezena na to, co mohl rozumně udělat nebo čemu mohl zabránit. Prospektivní odpovědnost stavitele se bude týkat bezpečnosti stavby i jejích dalších důsledků – například dopravních nebo ekologických – v té míře, v jaké je mohl rozumně předvídat a ovlivnit.

Jakožto podnikatel ovšem nese i širší odpovědnost za úspěch svého podnikání: pokud zkrachuje, není důležité, zda to mohl nebo nemohl předvídat a zabránit tomu. Pokud jsou ve hře lidské životy, může být třeba odpovědnost rodičů za děti v právním smyslu omezená a podmíněná, jejich vlastní vztah k dětem je však nutně neomezený a nepodmíněný:^[5] úraz nebo smrt dítěte se nedá napravit a není rozhodující, do jaké míry jej sami zavinili. I když se před soudem obhájí, dítě je mrtvé nebo zmrzačené.

Kolektivní odpovědnost

Koncept odpovědnosti se snaží omezit rizika budoucnosti tím, že je přisuzuje jednotlivcům, a to zpravidla těm, kteří rozhodují. V moderních společnostech, založených na spolupráci mnoha lidí, je však obvykle ve hře mnoho různých instancí, které spoluurčují výsledek, a odpovědnost je tedy nutně rozdělena. Při výrobě nebezpečných nebo škodlivých výrobků není jasné, kdo za to skutečně odpovídá, protože často nikdo z nich o této okolnosti neví. Vyšetřování po katastrofě amerického raketoplánu ukázalo, že ji způsobila řada nedbalostí, nedorozumění a omylů. Na druhé straně se dnes zdůrazňuje společenská odpovědnost firem, které se mají podílet na životě celé společnosti dobročinnými akcemi a podobně.

Zvláštním případem je kolektivní odpovědnost za závažná politická rozhodnutí, v demokratické společnosti obvykle kolektivní: jak jsou voliči odpovědní za činy vlády, kterou si zvolili? Za výsledky anonymního referenda? Otázka odpovědnosti politiků za porážku Německa v roce 1918 přivedla Maxe Webera na myšlenku rozlišit kantovskou „etiku smýšlení“ a „etiku odpovědnosti“, která bere v úvahu i předvídatelné důsledky vlastních činů a rozhodnutí. Právě ta je podle něho v politice nutností.^[6]

Právní odpovědnost

V právu se odpovědnost chápe jako nutnost nést právem předvídané důsledky za jednání odpovědného subjektu či za výsledek, který se odpovědnému subjektu přičítá.

Pojmově je v právu možné rozlišovat mezi právní odpovědností (angl. liability, něm. Haftung), která plyne z formální autority pozitivního práva, a obecnou odpovědností (angl. responsibility, něm. Verantwortung), která není závislá na formální autoritě pozitivního práva.^[7] Terminologicky přesněji tak lze rozlišovat mezi formálně-právní zavázaností (liability, Haftung) a materiálně-právní odpovědností (responsibility, Verantwortung). Důvodem směšování zavázanosti a odpovědnosti v české právnické terminologii je specifický historický vývoj českého práva, v němž byla zavázanost dříve označována pojmem ručení, tj. pojmem, který byl později vyčleněn pro ručení za cizí povinnost.^[8]^[7]

Odpovědnost se v českém právu nejčastěji rozlišuje se podle toho, jakým způsobem vznikla:

Protiprávním jednáním a zaviněním (obecná či subjektivní odpovědnost), jež může být v oblasti:
- soukromého práva, kde „sankcí“ je náhrada způsobené újmy ve formě restituce do předešlého stavu, peněžité náhrady nebo přiměřeného zadostiučinění;
- veřejného práva, kde sankce mohou být trestní nebo přestupkové povahy.
Nežádoucím stavem bez ohledu na zavinění (odpovědnost za následek či objektivní). Tuto odpovědnost výslovně stanovují právní předpisy a týká se například:
- škody způsobené nějakou činností, provozem vozidel nebo osobami, za něž odpovědná osoba odpovídá; v tomto případě se osoba odpovědnosti zprostí jen pokud prokáže, že stavu nemohla zabránit a podobně;
- škody způsobené vadami výrobků nebo
- vadným rozhodnutím veřejného orgánu.

Zodpovědnost

Zodpovědnost ukazuje na plnění odpovědnosti.^[zdroj?] Princip zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za svěřené činnosti a věci, musí moderní člověk zvnitřňovat a přijímat jako samozřejmý nárok na sebe, zejména proto, aby se na něj druzí mohli spoléhat. Proto je zodpovědnost tak hledaná kvalita v řídících i podřízených funkcích. Ovšem i příliš ostré vědomí odpovědnosti a rizik může vést k tomu, že dotyčný odpovědný člověk se neodváží rozhodovat zodpovědně, že bude váhat a zajišťovat se, čímž způsobí škodu nebo nezdar.

Odkazy

Reference

↑ Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2024. Heslo zodpovědnost.
↑ heslo Moral Responsibility v Stanford Encyclopedia of Philosophy
↑ Sokol, Etika a život, str. 78 nn., 153 aj.
↑ Sokol, Etika a život, str. 83.
↑ H. Jonas, Princip odpovědnosti. Praha 1997
↑ M. Weber: Politika jako povolání. In: Max Weber, Metodologie, sociologie a politika. Str. 246-296.
↑ ^a ^b JANEČEK, Václav. Kritika právní odpovědnosti. 1. vyd. Praha: Wolter Kluwer, 2017. xviii, 277 pages s. ISBN 9788075528124. OCLC 1027650687
↑ WEYR, František. Povinnost a ručení. K. Engliš – F. Weyr (eds.). Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně. 1933, roč. 12, s. 16–36.

Literatura

H. Jonas, Princip odpovědnosti. Praha: Oikúmené 1997
J. Sokol, Etika a život. Praha: Vyšehrad 2010
Max Weber, Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikúmené 1998

Související články

Externí odkazy

Slovníkové heslo odpovědnost ve Wikislovníku
Téma odpovědnost ve Wikicitátech
(anglicky) Internet Encyclopedia of Philosophy, heslo Responsibility
(anglicky) IEP, heslo Collective Moral Responsability
(anglicky) Stanford Enc. of Philosphy, Moral Responsibility
(anglicky) SEP, heslo Collective Responsibility
(německy) Micha H. Werner: Verantwortung. In: Düwell, Marcus / Hübenthal, Christoph / Werner, Micha H. (Hg.): Handbuch Ethik. Stuttgart; Weimar: J. B. Metzler 2006, S. 541-548

[1] Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2024. Heslo zodpovědnost.

[2] slo Moral Responsibility v Stanford Encyclopedia of Philosophy

[3] Sokol, Etika a život, str. 78 nn., 153 aj.

[4] Sokol, Etika a život, str. 83.

[5] H. Jonas, Princip odpovědnosti. Praha 1997

[6] M. Weber: Politika jako povolání. In: Max Weber, Metodologie, sociologie a politika. Str. 246-296.

[:0-7] JANEČEK, Václav. Kritika právní odpovědnosti. 1. vyd. Praha: Wolter Kluwer, 2017. xviii, 277 pages s. ISBN 9788075528124. OCLC 1027650687

[8] WEYR, František. Povinnost a ručení. K. Engliš – F. Weyr (eds.). Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně. 1933, roč. 12, s. 16–36.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]