Ču Su

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ču Su
kníže z Čou
Posmrtné jméno kníže Ting z Čou (周定王)
Tituly kníže z Wu (吴王, 1370–1378)
kníže z Čou (周王, od 1378)
Narození 9. srpna 1361
Úmrtí 2. září 1425
Předchůdce
Nástupce Ču Jou-tun
Potomci Ču Jou-tun
Ču Jou-sün
Ču Jou-ťüe
a 12 dalších synů
a 11 dcer
Dynastie Ming
Otec Chung-wu
Matka císařovna Ma
Ču Su je čínské jméno, v němž Ču je příjmení a Su osobní jméno.

Ču Su (čínsky pchin-jinem Zhū Sù, znaky 朱橚, 9. srpna 13612. září 1425), posmrtným jménem kníže Ting z Čou, (čínsky pchin-jinem Zhōu Dìng wáng, znaky 周定王), byl čínský princ a vojevůdce, pátý syn Chung-wua, prvního císaře a zakladatele říše Ming. Roku 1370 obdržel titul kníže z Wu, roku 1378 se stal knížetem z Čou, od roku 1381 sídlil v Kchaj-fengu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ču Su se narodil 9. srpna 1361 jako pátý syn Ču Jüan-čanga, jeho matkou byla podle oficiálních záznamů paní Ma, první z Čuových manželek.[1] Ču Jüan-čang tehdy sídlil v Nankingu a jako jeden z generálů říše Sung bojoval v povstání rudých turbanů. Roku 1368 se Ču Jüan-čang stal císařem říše Ming a během několika let sjednotil Čínu pod svou vládou. V květnu 1370 udělil sedmi svým synům tituly knížat (, wang), Ču Su se stal knížetem z Wu (吴王). Císař roku 1374 zamítl jeho usídlení v Chang-čou s tím, že příjmy z oblasti Wu (Ťiang-nan) jsou pro ústřední vládu velmi důležité a musí být pod její přímou kontrolou.[1]

Ču Su se sblížil s o patnáct měsíců starším bratrem Ču Tim a přes odlišné povahy se stali nejlepšími přáteli.[2] Roku 1376 přesídlil do Feng-jangu, kde s dalšími princi trávil čas vojenským výcvikem. Roku 1378 císařský otec změnil jeho titul na kníže z Čou (周王) a současně ho oženil s dcerou generála Feng Šenga, tehdy vojenského velitele v Kchaj-fengu, hlavnímu městu provincie Che-nan. Po dosažení dospělosti roku 1381 přesídlil do Kchaj-fengu a třebaže neměl pravomoci vůči místní správě, osobní garda i početná domácnost vedená zkušenými poradci a úředníky mu dávala nemalou moc. Společně se svým tchánem dozíral na vojska rozmístěná v provincii.[1]

Roku 1389 Ču Su bez vědomí císaře odejel z Kchaj-fengu do Feng-jangu, pravděpodobně navštívit Feng Šenga,[3] kterého tam vypověděl císař za přestupky spáchané roku 1387 při úspěšném tažení proti Mongolům.[4] Ču Su byl za to vypovězen do Jün-nanu, fakticky však zadržován u císařského dvora v Nankingu; správu jeho domácnosti v Kchaj-fengu zatím převzal jeho nejstarší syn Ču Jou-tun, na jaře 1391 oficiálně jmenovaný Ču Suovým následníkem. Svolení k návratu do Kchaj-fengu se Ču Su dočkal až na přelomu let 1391 a 1392.[5]

Po nástupu císaře Ťien-wena nová vláda zahájila „politiku omezování knížat“. Ču Su se stal první obětí nových pořádků,[6] na podzim 1398 ho jeho druhý syn Ču Jou-sün obvinil z přípravy vzpoury,[5] načež byl Ču Su uvězněn, zbaven hodností a vypovězen do Jün-nanu.[6] Po porážce Ťien-wena v občanské válce (kampani ťing-nan) a nástupu Ču Tiho na trůn jako císaře Jung-le se Ču Su vrátil do Nankingu (1402) a Kchaj-fengu (1403) ve starém postavení.[5]

Přestože mu Ču Ti přidělil dvojnásobek běžné knížecí renty, převedl na něj výnosy obchodních daní z Kchaj-fengu a věnoval vysoké dary,[7] držel ho dále od politiky; Ču Su se proto obrátil k vědě.[8] Věnoval se studiu botaniky a medicíny. Roku 1406 vydal botanickou monografii Ťiou-chuang pen-cchao (救荒 本草, doslova Herbář k zabránění hladomoru), popisující 414 jedlých divokých rostlin.[9] Většina z nich (276)[8] nebyla uváděna ve starších herbářích orientovaných na léčivé byliny. Cílem knihy bylo informování čtenářů o jedlých rostlinách použitelných v případě neúrody a hladomoru.[9] Vydal i Pchu-č’-fang (Recepty pro všechny), soubor 61 739 lékařských předpisů.[10] Byl nejen talentovaným spisovatelem, ale i dovedným kaligrafem.[11]

Roku 1420 byl povolán do Nankingu kvůli obvinění z přípravy povstání; přiznal se ke svým prohřeškům, císař mu udělil milost, omezil však jeho osobní gardu na minimum.[12]

Ču Su zemřel 2. září 1425.[1] Novým knížetem z Čou se stal jeho nejstarší syn Ču Jou-tun, plodný dramatik, který napsal více než třicet divadelních her žánru ca-ťü.[13] Celkem měl Ču Su patnáct synů a jedenáct dcer. Jeho potomci drželi titul knížete z Čou do poloviny 17. století.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. ISBN 0231038011. Heslo Chu Su, s. 350. (anglicky) 
  2. TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham : University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. ISBN 0295981245. S. 23. (anglicky) 
  3. IDEMA, Wilt L. The Dramatic Oeuvre of Chu Yu-Tun: 1379 - 1439. Leiden : Brill, 1985. 283 s. [Dále jen Idema (1985)]. ISBN 9004072918, 9789004072916. S. 7. (anglicky) 
  4. DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 141–142. (anglicky) 
  5. a b c Idema (1985), s. 3.
  6. a b CHAN, Hok-lam. Legitimating Usurpation: Historical revisions under the Ming Yongle Emperor (r. 1402–1424). In LEUNG, Philip Yuen-sang. The Legitimation of New Orders: Case Studies in World History. Hongkong : The Chinese University of Hong Kong, 2007. [Dále jen Chan (2007)]. ISBN 962-996-239-X. S. 75–158, na str. 86. (anglicky)
  7. Idema (1985), s. 10.
  8. a b DES FORGES, Roger. Cultural Centrality and Political Change in Chinese History: Northeast Henan in the Fall of the Ming. Stanford : Stanford University Press, 2003. 422 s. ISBN 0804740445, 9780804740449. S. 16. (anglicky) 
  9. a b HO, Peng Yoke. Explorations in Daoism: Medicine And Alchemy in Literature. [s.l.] : Taylor & Francis e-Library, 2007. 221 s. ISBN 0415404606, 9780415404600. S. 28. (anglicky) 
  10. HO, Peng Yoke; LISOWSKI, F. Peter. A Brief History of Chinese Medicine. 2. vyd. Singapore : World Scientific, 1997. 103 s. ISBN 9810228031, 9789810228033. S. 38. (anglicky) 
  11. Idema (1985), s. 16.
  12. Idema (1985), s. 11.
  13. IDEMA, W. L. Zhu Youdun's Dramatic Prefaces and Traditional Fiction. Ming Studies. 1980, čís. 10, Spring, s. 17–22 (6). (anglicky)