Přeskočit na obsah

Ilegalita: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
snad lepší user:vlout? :)
m Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy
Řádek 1: Řádek 1:
'''Ilegalita''' (z [[latina|lat.]] ''in-legalis'', nezákonný) označuje stav, kdy nějaká osoba, skupina osob nebo organizace provádí soustavně a vědomě nějakou [[Zákonnost|zákonem nepovolenou]] ([[Protiprávnost|protiprávní]]) činnost. V [[Politologie|politologickém]] významu označuje skupinu či organizaci, která působí utajeně a „mimo zákony“, proti vůli určitého [[stát]]u.
'''Ilegalita''' (z [[latina|lat.]] ''in-legalis'', nezákonný) označuje stav, kdy nějaká osoba, skupina osob nebo organizace provádí soustavně a vědomě nějakou [[Zákonnost|zákonem nepovolenou]] ([[Protiprávnost|protiprávní]]) činnost. V [[Politologie|politologickém]] významu označuje skupinu či organizaci, která působí utajeně a „mimo zákony“, proti vůli určitého [[stát]]u.


Ve slabším významu se používá výraz '''[[underground]]''' ([''andrgraund''], angl.), což znamená podzemí, podzemní hnutí a často označuje umělecké hnutí, které nenásilně protestuje proti oficiální kultuře či společenským poměrům vůbec.
Ve slabším významu se používá výraz '''[[underground]]''' ([''andrgraund''], angl.), což znamená podzemí, podzemní hnutí a často označuje umělecké hnutí, které nenásilně protestuje proti oficiální kultuře či společenským poměrům vůbec.


== Politologie ==
== Politologie ==
V moderní teorii společnosti se i politické uspořádání státu ([[politický režim]]) chápe jako výsledek dohod nebo sporů mezi různými názorovými či zájmovými skupinami občanů. Pokud nějaká skupina nebo [[organizace]] nemůže nebo nechce prosazovat svůj názor veřejně a zákonnými prostředky, může „odejít do ilegality“ nebo „do podzemí“ a provozovat svoji činnost utajeně. Může používat konspirační metody, právně kvalifikované jako [[spiknutí]]: její příslušníci se mohou skrývat, změnit si identitu a ve skrytu působit proti danému politickému režimu. Takové metody nemůže stát tolerovat, i když názory pronásledované skupiny nemusí být nemorální a vůči špatnému režimu mohou být dokonce [[legitimita (politologie)|legitimní]] (např. [[odboj]]).
V moderní teorii společnosti se i politické uspořádání státu ([[politický režim]]) chápe jako výsledek dohod nebo sporů mezi různými názorovými či zájmovými skupinami občanů. Pokud nějaká skupina nebo [[organizace]] nemůže nebo nechce prosazovat svůj názor veřejně a zákonnými prostředky, může „odejít do ilegality“ nebo „do podzemí“ a provozovat svoji činnost utajeně. Může používat konspirační metody, právně kvalifikované jako [[spiknutí]]: její příslušníci se mohou skrývat, změnit si identitu a ve skrytu působit proti danému politickému režimu. Takové metody nemůže stát tolerovat, i když názory pronásledované skupiny nemusí být nemorální a vůči špatnému režimu mohou být dokonce [[legitimita (politologie)|legitimní]] (např. [[odboj]]).


V době míru se však i hnutí, která politický režim kritizují, snaží konflikt nevyhrocovat a užívat metody, které pokládají za legální. Hnutí za lidská práva v komunistických režimech v 70. a 80. letech trvala na tom, že zákony neporušují a že jejich cíle jsou ve prospěch státu. Československá [[Prokuratura v Československu|prokuratura]] v lednu 1977 varovala mluvčí [[Charta 77|Charty 77]], že se jejich činnost pohybuje „na hranici legality“, neoznačila ji však za ilegální. Německý sociolog [[Niklas Luhmann]] hovoří o „použitelné ilegalitě“ (''brauchbare Illegalität'') a vymezuje ji jako „jednání v organizaci nebo společenském systému, jež sice porušuje formální pravidla, pro cíle systému nebo jeho stabilitu je ale užitečné“.<ref name="jedna">W. Fuchs-Heinritz, ''Lexikon zur Soziologie'', str. 288.</ref>
V době míru se však i hnutí, která politický režim kritizují, snaží konflikt nevyhrocovat a užívat metody, které pokládají za legální. Hnutí za lidská práva v komunistických režimech v 70. a 80. letech trvala na tom, že zákony neporušují a že jejich cíle jsou ve prospěch státu. Československá [[Prokuratura v Československu|prokuratura]] v lednu 1977 varovala mluvčí [[Charta 77|Charty 77]], že se jejich činnost pohybuje „na hranici legality“, neoznačila ji však za ilegální. Německý sociolog [[Niklas Luhmann]] hovoří o „použitelné ilegalitě“ (''brauchbare Illegalität'') a vymezuje ji jako „jednání v organizaci nebo společenském systému, jež sice porušuje formální pravidla, pro cíle systému nebo jeho stabilitu je ale užitečné“.<ref name="jedna">W. Fuchs-Heinritz, ''Lexikon zur Soziologie'', str. 288.</ref>
Řádek 32: Řádek 32:
}}
}}
* ''Encyklopedický slovník''. Praha: ED 1993. Heslo Ilegalita.
* ''Encyklopedický slovník''. Praha: ED 1993. Heslo Ilegalita.
* W. Fuchs-Heinritz et al. (hsg.), ''Lexikon zur Soziologie''. Opladen: Westdeutscher Verlag, 1994 - 763 s. ISBN 3-531-11417-4
* W. Fuchs-Heinritz et al. (hsg.), ''Lexikon zur Soziologie''. Opladen: Westdeutscher Verlag, 1994 - 763 s. {{ISBN|3-531-11417-4}}


=== Související články ===
=== Související články ===

Verze z 6. 6. 2020, 21:43

Ilegalita (z lat. in-legalis, nezákonný) označuje stav, kdy nějaká osoba, skupina osob nebo organizace provádí soustavně a vědomě nějakou zákonem nepovolenou (protiprávní) činnost. V politologickém významu označuje skupinu či organizaci, která působí utajeně a „mimo zákony“, proti vůli určitého státu.

Ve slabším významu se používá výraz underground ([andrgraund], angl.), což znamená podzemí, podzemní hnutí a často označuje umělecké hnutí, které nenásilně protestuje proti oficiální kultuře či společenským poměrům vůbec.

Politologie

V moderní teorii společnosti se i politické uspořádání státu (politický režim) chápe jako výsledek dohod nebo sporů mezi různými názorovými či zájmovými skupinami občanů. Pokud nějaká skupina nebo organizace nemůže nebo nechce prosazovat svůj názor veřejně a zákonnými prostředky, může „odejít do ilegality“ nebo „do podzemí“ a provozovat svoji činnost utajeně. Může používat konspirační metody, právně kvalifikované jako spiknutí: její příslušníci se mohou skrývat, změnit si identitu a ve skrytu působit proti danému politickému režimu. Takové metody nemůže stát tolerovat, i když názory pronásledované skupiny nemusí být nemorální a vůči špatnému režimu mohou být dokonce legitimní (např. odboj).

V době míru se však i hnutí, která politický režim kritizují, snaží konflikt nevyhrocovat a užívat metody, které pokládají za legální. Hnutí za lidská práva v komunistických režimech v 70. a 80. letech trvala na tom, že zákony neporušují a že jejich cíle jsou ve prospěch státu. Československá prokuratura v lednu 1977 varovala mluvčí Charty 77, že se jejich činnost pohybuje „na hranici legality“, neoznačila ji však za ilegální. Německý sociolog Niklas Luhmann hovoří o „použitelné ilegalitě“ (brauchbare Illegalität) a vymezuje ji jako „jednání v organizaci nebo společenském systému, jež sice porušuje formální pravidla, pro cíle systému nebo jeho stabilitu je ale užitečné“.[1]

Ilegálové

Velký společenský problém představují v současných bohatých zemích nelegální přistěhovalci či ilegálové, kteří se někdy ucházejí o status uprchlíků. Z přísně právního hlediska mohou být vyhoštěni, humanitární organizace však upozorňují na jejich nouzi, zejména pokud jde o rodiny s dětmi, a zasazují se o jiná řešení.[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b W. Fuchs-Heinritz, Lexikon zur Soziologie, str. 288.

Literatura

Související články

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ilegalita&oldid=18638613“