Čchang Jü-čchun
Čchang Jü-čchun | |
---|---|
Jiná jména | Čchang Po-žen, Jen-cheng |
Narození | 1330[1] Chuaj-jüan, říše Jüan (dnes v čínské provincii An-chuej)[1] |
Úmrtí | 9. srpna 1369[1] Che-pej |
Národnost | chanská |
Země | říše Jüan, říše Sung, říše Ming |
Povolání | vojevůdce |
Znám jako | vojevůdce v povstání rudých turbanů |
Titul | vévoda z E (E kuo-kung, 鄂國公) posmrtně: kníže z Kchaj-pchingu (開平王, Kchaj-pching wang) |
Nábož. vyznání | muslim |
Příbuzní | Lan Jü (švagr), Ču Piao, následník trůnu (zeť) |
Funkce | pching čang čeng-š' |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Čchang Jü-čchun (čínsky pchin-jinem Cháng Yùchūn, znaky 常遇春; 1330 – 9. srpna 1369) byl čínský generál období válek v nichž říše Jüan ztratila Čínu. Během povstání rudých turbanů bojoval ve vojsku Ču Jüan-čanga, povstalce, vojevůdce a od roku 1368 císaře říše Ming. Stal se jeho druhým nejdůvěryhodnějším generálem. Roku 1369 náhle zemřel během tažení proti Mongolům.
Jména
[editovat | editovat zdroj]Čchang Jü-čchun používal zdvořilostní jméno Po-žen (čínsky pchin-jinem Bórén, znaky 伯仁)[1] a pseudonym Jen-cheng (čínsky pchin-jinem Yànhéng, znaky 燕衡). Za své zásluhy obdržel posmrtné jméno Čung-wu (čínsky pchin-jinem Zhōngwǔ, znaky 忠武).
Život
[editovat | editovat zdroj]Čchang Jü-čchun pocházel z okresu Chuaj-jüan (v moderní době prefektuře Peng-pu v čínské provincii An-chuej) v povodí řeky Chuaj, severně od řeky Jang-c’-ťiang, narodil se roku 1330.[1] Byl muslim,[2][3] ovšem uvádí to pouze tradice čínských muslimů, Chuejů, nikoliv oficiální historické záznamy.[1]
Pocházel z prosté rolnické rodiny, v katastrofách, které postihly jeho rodný region ve 40. letech 14. století, bojích, hladomoru a epidemiích, ztratil domov a přidal se k jedné z loupeživých band.[1] Na jaře 1355, už v čele několika tuctu mužů, vstoupil do služeb Ču Jüan-čanga, důstojníka jednoho z oddílů hlásícího se v povstání rudých turbanů k povstalecké říši Sung. Rychle získal důvěru Ču Jüan-čanga, když se v létě 1355 vyznamenal při přechodu řeky Jang-c’-ťiang.[1] Poté, již jako generál Čuovy armády, bojoval s jeho nepřáteli, na východě s Čang Š’-čchengem, na západě s vojsky povstaleckých států Tchien-wan a pak Chan. Zpravidla přitom působil jako zástupce generála Sü Taa.[4] Ve válce Čchang Jü-čchun vynikal rozhodností a agresívním způsobem vedení boje,[5] pečoval o vojáky a rozuměl jejich potřebám, byl osobně statečný, výborný taktik, podle mingských historiků „přestože byl negramotný, jeho řešení byla v souladu s pravidly vojevůdců starověku“.[6] Mezi Čuovými generály zaujal druhé místo, výše stál pouze zmíněný Sü Ta,[5] se kterým udržoval srdečné vztahy, přes rozpor mezi svou podřízeností a (o dva roky) vyšším věkem.[7]
Ču Jüan-čang roku 1364 přijal titul krále z Wu, od roku 1368 císaře říše Ming. Hodnostmi a tituly obdařil i své generály, Čchang Jü-čchuna roku 1366 jmenoval vévodou z E (E-kuo kung, 鄂國公).[8]
V letech 1368–1369 spolu se Sü Taem vedl severní tažení, v průběhu kterého mingská vojska vytlačila armády dynastie Jüan ze severní Číny.[9] V jeho prvé fázi Čchang Jü-čchun dobyl Šan-tung, poté se jeho armáda účastnila obsazení Pekingu a začátkem roku 1369 typicky troufalým náhlým útokem překvapil a porazil mongolské oddíly Kökö Temüra v Šan-si.[10] V létě 1369 stanul v čele výpadu z Pekingu na sever od Velké zdi, avšak onemocněl a 9. srpna 1369 zemřel.[9] Ču Jüan-čang jeho smrti velmi želel, zorganizoval jeho reprezentativní pohřeb[10] a udělil mu posmrtné jméno Čung-wu (忠武) a posmrtný titul kníže z Kchaj-pchingu (開平王, Kchaj-pching wang).[6]
Potomstvo
[editovat | editovat zdroj]Čchang Jü-čchun měl tři syny a tři dcery. Jeho nejstarší dcera se stala manželkou Ču Jüan-čangova nejstaršího syna a následníka trůnu Ču Piaoa.[6]
Nejstarší syn Čchang Mao (常茂, † 1391) roku 1370 jako velmi mladý zdědíl otcovy statky s titulem vévody z Čeng (Čeng-kuo kung, 鄭國公), kvůli své aroganci a nevázanosti byl degradován a poslán do Kuang-si, kde zemřel.[6] Majetky proto roku 1388 připadly druhému synu Čchang Šengovi (常升) vévodovi z Kchaj (Kchaj-kuo kung, 開國公), který v občanské válce v letech 1399–1402 zachoval loajalitu císaři Ťien-wenovi a byl proto roku 1402 vítězem války Jung-lem zbaven titulu a vyhnán do Jün-nanu. Jeho potomci obdrželi roku 1532 titul markýzů z Chuaj-jüanu. Třetí syn nesl jméno Čchang Sen (常森).[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g h GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 1., A–L. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. Heslo Ch'ang Yü-ch'un, s. 115. (anglicky)
- ↑ TAN, Ta Sen. Cheng Ho and Islam in Southeast Asia. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies, 2009. 291 s. ISBN 978-981-230-837-5. S. 170. (anglicky)
- ↑ LIPMAN, Jonathan. Familiar Strangers, a history of Muslims in Northwest China. Seattle: University of Washington Press, 1997. 266 s. Dostupné online. ISBN 0295976446, ISBN 9780295976440. S. 39. (anglicky)
- ↑ Goodrich, s. 115–117.
- ↑ a b MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 47. (anglicky)
- ↑ a b c d e Goodrich, s. 119.
- ↑ Goodrich, s. 120.
- ↑ Goodrich, s. 117.
- ↑ a b DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 72. (anglicky)
- ↑ a b Goodrich, s. 118.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 1., A–L. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. Heslo Ch'ang Yü-ch'un, s. 115–120. (anglicky)