Zápisky z podzemí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zápisky z podzemí (rusky Записки из подполья, Zapiski iz podpolʹja) je krátký román Fjodora Dostojevského, který poprvé vyšel v roce 1864 v časopise Epocha. Je to jedno z Dostojevského nejznámějších děl.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Na začátku je krátký komentář autora, který poukazuje na to, že postavy a děj jsou sice vymyšlené, ale nejenže mohou, ale přímo se musí v současné společnosti vyskytovat.

Román je rozdělen do dvou stylově velmi odlišných částí: první má charakter eseje, druhá vypráví souvislý příběh a je někdy považována za novelu.[1] Protagonistou a vypravěčem je přibližně čtyřicetiletý bývalý úředník, jehož jméno není uvedeno. O jeho životě je odhaleno pouze to, že opustil státní službu, bydlí sám v suterénním bytě na okraji Petrohradu a žije z malého ​​dědictví. První část Zápisků z podzemí je koncipována jako přepis jeho myšlenek, a to jak o společnosti, tak o jeho vlastní osobě. Sám sebe popisuje jako zlého, zpustlého a šeredného; hlavním cílem jeho polemik a ostrých analýz je „moderní člověk“ a jím vytvořená společnost, kterou stíhá hořkými a cynickými komentáři a proti které vystupuje agresivně a pomstychtivě. Svůj vlastní úpadek považuje za přirozený a nutný. I když vypravěč tvrdí, že zápisky píše jen pro sebe, obrací se opakovaně na blíže neurčené publikum, jehož otázky zkouší předvídat.

Ve druhé části vypravěč popisuje několik minulých epizod ze svého života, svá selhání v úřadě, kde pracoval, i v mezilidských vztazích a v milostném životě. Jedna epizoda popisuje setkání se starými spolužáky, kteří na rozdíl od něj mají zajištěné postavení a chovají se k němu blahosklonně. Pak navazuje epizoda s chudou prostitutkou.

Vznik a přijetí[editovat | editovat zdroj]

Dostojevskij napsal Zápisky v zimě 1863/1864 v Moskvě. V té době silně trpěl epilepsií a dalšími chronickými nemocemi a jeho finanční situace byla velmi špatná kvůli dluhům z hazardu. Časopis Epocha, ve kterém se nakonec Zápisky objevily, vydával od března 1864 jeho bratr Michail. Vzhledem k tomu, že časopis byl méně liberálně zaměřen než jeho předchůdce Vremja, trpěl úbytkem čtenářů. Zveřejnění textu, který obsahoval nepopulární názory a otevřeně se obracel proti ideám předloženým v Černyševského románu Co dělat?, ohrožovalo samotnou existenci časopisu. Dostojevskij byl ale o kvalitě Zápisků přesvědčen.

Zápisky byly nejprve chápány především jako psychologická studie. Jedním z prvních obdivovatelů díla byl Friedrich Nietzsche, který je označil jako „opravdový dar psychologii“[2] a zahájil tím rozsáhlou recepci v německy mluvících zemích. Pro Nietzscheho byly Zápisky (které četl ve francouzském překladu) prvním setkáním s Dostojevským. Vedle toho byly Zápisky vnímány jako útok na Černyševského román Co dělat?, publikovaný v roce 1863. Tento román, který předkládal optimistickou představu revoluční přeměny společnosti, byl v té době v celé Evropě velmi oblíbený mezi socialisty a revolucionáři. Historické pozadí pro tuto představu představovala víra v pokrok, odvozená ze současných úspěchů v oblasti vědy a techniky a přenesená na společenské procesy. Tento způsob uvažování se stal terčem cynické kritiky bezejmenného vypravěče Zápisků, což přinejmenším v době jejich vydání nebylo oportunní.[1][3]

Různí příjemci se pokoušeli text alespoň částečně číst autobiograficky, což obhajovali argumentem, že Dostojevskij sám měl velmi podobné názory jako vypravěč a některé podobné formulace dokonce použil ve svých dopisech. Tento přístup je ale sporný, protože v románu lze najít vyslovené mnohé názory, které jsou formulovány „na míru“ charakteru fiktivního protagonisty. V literární vědě byly opakované pokusy nacházet paralely mezi postavami Zápisků a postavami Dostojevského pozdějších románů,[4] Např. prostitutka Líza by mohla být považována za předobraz postavy Soni v Zločinu a trestu. Sám vypravěč se svou povahou, myšlenkovými experimenty a úvahami o morálce podobá Raskolnikovovi ze Zločinu a trestu nebo Nikolaji Stavroginovi z Běsů.[1][3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aufzeichnungen aus dem Kellerloch na německé Wikipedii.

  1. a b c Maximillian Braun: Dostojewskij – Das Gesamtwerk als Vielfalt und Einheit. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1976, S. 96 ff.
  2. citováno podle: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers neues Literaturlexikon, Kindler, München 1989, Bd. 4, S. 825.
  3. a b Hans Walter Poll: Nachwort. in Fjodor Dostojewskij: Aufzeichnungen aus dem Kellerloch. deutsch von Swetlana Geier. Reclam, Stuttgart 1984, S. 149ff.
  4. Orhan Pamuk. Erst Dostojewski lehrt, wie man Erniedrigung genießt. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 6.1.2001, s. 44.   sagt: „Ich sehe in dieser kleinen Episode alle bestimmenden Elemente der späteren Romane.“