Zápisky z podzemí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zápisky z podzemí
Записки из подполья. Повесть Ф.М. Достоевского (1866) обложка.jpg
Autor Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Původní název Записки изъ подполья
Země Rusko
Jazyk ruština
Žánr novela a filosofická fikce
Datum vydání 1864
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zápisky z podzemí (rusky Записки из подполья, Zapiski iz podpolʹja) je novela Fjodorа Michajloviče Dostojevského, která poprvé vyšla v roce 1864 v časopise Epocha. Toto relativně krátké dílo předchází řadě románů, považovaných za vrchol Dostojevského díla. Bylo chrakterizováno jako „předehra k existencialismu“.[1]

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Prózu uvádí krátký komentář autora, který poukazuje na to, že postavy a děj jsou sice vymyšlené, ale nejenže mohou, ale přímo se musí v současné společnosti vyskytovat.

Vlastní text je rozdělen do dvou stylově velmi odlišných částí: první („Podzemí“) má charakter eseje, druhá („Mokrý sníh“) vypráví souvislý příběh a je někdy považována za samostatnou novelu.[2]

Protagonistou a vypravěčem je přibližně čtyřicetiletý bývalý úředník, jehož jméno není uvedeno. O jeho životě je odhaleno pouze to, že opustil státní službu, bydlí sám v suterénním bytě na okraji Petrohradu a žije z malého ​​dědictví. První část Zápisků je koncipována jako přepis jeho myšlenek, a to jak o společnosti, tak o jeho vlastní osobě. Sám sebe popisuje jako zlého, zpustlého a šeredného; hlavním cílem jeho polemik a ostrých analýz je „moderní člověk“ a jím vytvořená společnost, kterou stíhá hořkými a cynickými komentáři a proti které vystupuje agresivně a pomstychtivě. Svůj vlastní úpadek považuje za přirozený a nutný. I když vypravěč tvrdí, že zápisky píše jen pro sebe, obrací se opakovaně na blíže neurčené publikum, jehož otázky zkouší předvídat.

Ve druhé části vypravěč popisuje několik minulých epizod ze svého života, svá selhání v úřadě, kde pracoval, i v mezilidských vztazích a v milostném životě. Jedna epizoda popisuje setkání se starými spolužáky, kteří na rozdíl od něj mají zajištěné postavení a chovají se k němu blahosklonně. Navazuje epizoda s chudou prostitutkou.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Dostojevskij napsal Zápisky v první polovině roku 1864 v Moskvě. V té době silně trpěl epilepsií a dalšími chronickými nemocemi a jeho finanční situace byla špatná. V tomto roce také zemřela Dostojevskému žena Maria (15. dubna) i bratr Michail (22. července).

První zmínka o Zápiscích z podzemí je známa z dopisu, který napsal Fjodor Dostojevskij 9. října 1859 svému bratru Michailovi.[3] Dostojevskij plánoval napsat celkem tři části, které by zobrazily odlišná údobí života hlavního hrdiny.[3] Výsledná kniha by měla mít název Исповедь (Zpověď). Na první části pracoval autor od ledna do února 1864, na druhé od března do května 1864. Po vydání druhé části se Dostojevskij rozhodl pod tíhou osobních problémů v díle nepokračovat. Podobu částí, které vyšly v Epoše, výrazně přepracoval tak, aby text tvořil dokončené dílo bez odkazů na další pokračování. Zápisky z podzemí vyšly v celistvosti v roce 1865.[3]

Časopis Epocha, ve kterém se nakonec Zápisky objevily, vydával od března 1864 Dostojevského bratr Michail. Vzhledem k tomu, že časopis byl méně liberálně zaměřen než jeho předchůdce Vremja, trpěl úbytkem čtenářů. Zveřejnění textu, který obsahoval nepopulární názory a otevřeně se obracel proti ideám předloženým v Černyševského románu Co dělat?, ohrožovalo samotnou existenci časopisu. Dostojevskij byl ale o kvalitě Zápisků přesvědčen.

Přijetí[editovat | editovat zdroj]

Zápisky byly nejprve chápány především jako psychologická studie. Jedním z prvních obdivovatelů díla byl Friedrich Nietzsche, který je označil jako „opravdový dar psychologii“[4] a zahájil tím rozsáhlou recepci v německy mluvících zemích. Pro Nietzscheho byly Zápisky (které četl ve francouzském překladu) prvním setkáním s Dostojevským. Vedle toho byly Zápisky vnímány jako útok na Černyševského román Co dělat?, publikovaný v roce 1863. Tento román, který předkládal optimistickou představu revoluční přeměny společnosti, byl v té době velmi oblíbený mezi socialisty a revolucionáři v celé Evropě. Historické pozadí pro tuto představu představovala víra v pokrok, odvozená ze současných úspěchů v oblasti vědy a techniky a přenesená na společenské procesy. Tento způsob uvažování se stal terčem cynické kritiky bezejmenného vypravěče Zápisků, což přinejmenším v době jejich vydání nebylo oportunní.[2][5]

Někteří kritici se pokoušeli text alespoň částečně číst autobiograficky, což obhajovali argumentem, že Dostojevskij sám měl velmi podobné názory jako vypravěč a některé podobné formulace dokonce použil ve svých dopisech. Tento přístup je ale sporný, protože v románu lze najít vyslovené mnohé názory, které jsou formulovány „na míru“ charakteru fiktivního protagonisty. V literární vědě byly opakované pokusy nacházet paralely mezi postavami Zápisků a postavami Dostojevského pozdějších románů,[6] Např. prostitutka Líza by mohla být považována za předobraz postavy Soni v Zločinu a trestu. Sám vypravěč se svou povahou, myšlenkovými experimenty a úvahami o morálce podobá Raskolnikovovi ze Zločinu a trestu nebo Nikolaji Stavroginovi z Běsů.[2][5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aufzeichnungen aus dem Kellerloch na německé Wikipedii.

  1. KAUFMANN, Walter. Existentialism. From Dostoevsky to Sartre. [s.l.]: New American Library, 1975. 384 s. Amazon.com, ukázky. ISBN 9780452009301. S. 12–14. (anglicky) 
  2. a b c Maximillian Braun: Dostojewskij – Das Gesamtwerk als Vielfalt und Einheit. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1976, S. 96 ff.
  3. a b c ROMOLINIOVÁ, Michaela. Zápisky z podzemí F. M. Dostojevského. Praha, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce Hanuš Nykl. s. 12–13. Dostupné online.
  4. Citováno podle: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers neues Literaturlexikon, Kindler, München 1989, Bd. 4, S. 825.
  5. a b Hans Walter Poll: Nachwort in Fjodor Dostojewskij: Aufzeichnungen aus dem Kellerloch. Übersetzt von Swetlana Geier. Reclam, Stuttgart 1984, S. 149 ff.
  6. Orhan Pamuk. Erst Dostojewski lehrt, wie man Erniedrigung genießt. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 6.1.2001, s. 44.  sagt: „Ich sehe in dieser kleinen Episode alle bestimmenden Elemente der späteren Romane.“

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]