Wikipedista:MonikaMajkova/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie


Pojem psychomotorická terapie[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je název „psychomotorická terapie“ přijat ve většině evropských zemí a je definován jako způsob léčby, který využívá tělesné uvědomění a fyzickou aktivitu jako základní metodu.[1]

Historické zdroje poznání[editovat | editovat zdroj]

Původ termínu[editovat | editovat zdroj]

Termín „psychomotorika“ má svůj původ v Německu, kde Wilhelm Griesinger, jakožto jeden ze zakladatelů neuropsychiatrie, použil termín psychomotorika poprvé v roce 1844, jelikož dospěl k závěru, že i samotné duševní vzrušení lze vyjádřit pohybem a akcí jedince.[2] Griesinger také odmítal romantickou medicínu, navazoval na teorie Alberta Zellera o „jednotné psychóze“ a hledal příčiny duševních chorob v poruchách mozku. Usiloval o lepší zacházení s chovanci psychiatrických léčeben a o jejich integraci do společnosti.[3]

Zdroje poznání, které ovlivnily rozvoj psychomotoriky[editovat | editovat zdroj]

Psychomotorika má na stejných základech rozpracované dvě základní oblasti působení. Je uvažována jako možná součást tělesné výchovy s důrazem na psychosomatiku a v oblasti medicíny, jako podpůrná léčebná terapie.[4]

Přístupy k práci s tělem předpokládají, že v popředí zájmu je vztah člověka k sobě, vztah vlastní mysli a těla. To, co vnímáme a prožíváme jako vlastní identitu je výsledek vzájemně reagujících, relativně stabilních emocionálních a kognitivních substruktur dynamického systému osobnosti. Dále předpokládají, že:

•   tělo nám podává základní informace o nás, je prvním signálem o stavu našeho vnitřního „já“

•   to, jak se vnímáme a hodnotíme, ovlivňuje zásadním způsobem naše chování a prožívání

•   tělesné sebepojetí je součástí struktury celkového sebepojetí (self concept), je strukturou vědomé sebereflexe s obsahem dosaženého poznání uloženého v paměti.

Psychomotorika jako pedagogický směr[editovat | editovat zdroj]

Psychomotorika jako pedagogický směr vychází z holistického pojetí člověka. Je založena na úzkém spojení mezi psychikou čili duševními procesy a motorikou neboli procesy tělesnými, na jejich souvislostech, návaznosti a prolínání. Propojení tělesného a psychického se využívá v pedagogickém procesu se snahou pomocí pohybu pozitivně ovlivňovat osobnost člověka. Předpoklad vzájemného ovlivňování vychází z vědních disciplín medicíny, vývojové psychologie a vědy o pohybu – kinantropologie.[5] Vzájemného propojení je pak využíváno ve výchově a vzdělávání a velmi významně ve speciální pedagogice. Prostřednictvím psychomotorických činností dochází k výchově osobnosti. Na základě sledování jednoduchých činností můžeme rozeznávat vývojová opoždění a poruchy a zároveň je můžeme kladně ovlivňovat

Jedním z novodobých představitelů psychomotoriky v pedagogickém směru je rektor a vysokoškolský pedagog Václav Hošek. Jakožto vysokoškolský pedagog také podpořil vznik studijního oboru Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených a předmět Kinezioterapie –psychomotorická terapie psychiatrických pacientů.[6] Prof. Václav Hošek se odborně specializuje na psychologii sportu. Působí rovněž jako soudní znalec v oboru psychologie sportu a je členem řady vědeckých společností a vědeckých rad dalších vysokých škol.


Psychomotorika jako nepedagogický směr[editovat | editovat zdroj]

Obecně je také psychomotorika vnímána a definována jako výchova pohybem, prožitek z pohybu či nesoutěžní prožitková pohybová aktivita. Psychomotorika je také prostředkem k integraci osobnosti i zvládání vztahů ke světu a lidem po celý život. Blahůtková představuje psychomotoriku v užším slova smyslu jako motorickou akci vyplývající z oblasti psychických procesů (vnímání, myšlení, paměť, představa) nebo psychických stavů (nálada, celkové ladění člověka).[7]

Cílem psychomotoriky a to především v běžném životě člověka je vytvořit vyrovnanou osobnost, která je schopná prožívat radost z pohybu, dokáže jednat samostatně, uvědoměle, cílevědomě, ale i vstřícně a ohleduplně, a to při zachování své jedinečnosti.

Psychomotorika jako terapeutický směr[editovat | editovat zdroj]

Psychomotorická terapie je nejčastěji v různých systémech léčebné terapie uvažována jako psychoterapie. Psychoterapie působí na biologickou stránku člověka, jež je ovlivnitelná a v různé míře měnitelná (v pozitivním i negativním směru) psychologickými prostředky.[8]

Z historického pohledu je po teoretické stránce výrazně silněji zpracovaná oblast terapie, která čerpá z poznatků neurologie, psychoneurologie a psychosomatické medicíny. Tyto poznatky jsou ověřeny v četných experimentech.

Příklady a prostředky v terapeutickém směru[editovat | editovat zdroj]

Využití psychomotorické terapie v rámci školní socializace[editovat | editovat zdroj]

Pro socializaci v mladším školním věku je charakteristické, že reakce na druhé děti má jiný ráz než reakce na dospělé lidi.  Druhé dítě je dítěti bližší svými vlastnostmi, zájmy, svým sociálním postavením. Proto jen ve skupině vrstevníků se může učit takovým důležitým sociálním reakcím jako je spolupráce, soutěživost a pomoc slabším[9].

Právě situace spojené s pohybovými aktivitami vytvářejí vhodné prostředí pro nácvik těchto dovedností. Sportovní činnost má pro rozvoj osobnosti pozitivní vliv při řešení sociálních situací, kdy jedinec musí přizpůsobit, podřídit osobní zájem zájmu celku. Při provádění her je důraz kladen na přesné dodržování příkazů a zákazů daných pravidly, která je nutno při jejich provádění dodržovat.  To dává možnost prožití řádu a spravedlnosti a uvědomění si řádu jako jistoty.

Využití psychomotorické terapie u seniorů s demencí[editovat | editovat zdroj]

Pohybová aktivita je důležitou součástí managementu demence. Její využití by mělo vycházet z individuálních potřeb lidí s demencí a jejich pohybových možností. Důležitá je zejména individualizace a pravidelnost, zařazení různých pohybových aktivit, včetně pohybově náročnějších běžných denních aktivit i oblíbených aktivit sportovních, pokud jsou pro pacienta a danou fázi demence přiměřené[6].

Využití psychomotorické terapie u psychiatrických pacientů[editovat | editovat zdroj]

U lidí s demencí musíme počítat s postupným zhoršováním pohybových funkcí z důvodu progrese onemocnění a respektovat měnící se potřeby lidí s demencí. Postupně dochází ke zhoršené koordinaci pohybu a obtížím při zvládání činností závislých na jemné motorice. Příčinou je zhoršené rozlišování vjemů a úbytek poznávacích schopností. Proto cvičíme hlavně ty dovednosti, které jsou alespoň částečně zachovány, aby k jejich úbytku docházelo co nejpozději.

Pro rozvoj pracovní a pohybové terapie v ústavech pro choromyslné měl zásadní význam Karol Matulay (1906–1998), který propagoval a zaváděl pracovní a další činnostní terapie.[10]

Mezi ergoterapeuticky orientované psychiatry, kteří v širší míře zaváděli na svých odděleních sportovní činnosti v rámci podpůrné režimové léčby, patřil Zdeněk Bašný (*1920). Působil v největších českých psychiatrických léčebnách v Dobřanech a v Praze Bohnicích. Na svých primariátech organizoval tělesná cvičení s aktivačními nebo relaxačními účinky. Postupně zařazoval do cvičení jednoduché jógové sestavy.[11]

Cvičení bylo voleno vzhledem k diagnóze, závažnosti onemocnění, aktuálnímu psychosomatickému stavu nemocného a zaměření léčby. Na základě empirických zkušeností Bašného byly vytvořeny základy psychomotorické terapie, která se v České republice nazývala kinezioterapie.[6]


  1. HAZEN,, TERRY C. [s.l.]: [s.n.], 2010. 
  2. HÁTLOVÁ, ET, AL., BĚLA. HISTORICKÁ A TEORETICKÁ VÝCHODISKA PSYCHOMOTORICKÉ TERAPIE.. 58. vyd. [s.l.]: Ceskoslovenska Psychologie, 2014. 
  3. HEFELE,, Albert; EISENLAUER, Jochen. Psychomotorik in der Arbeit mit psychisch kranken Menschen. [s.l.]: Schulz-Kirchner Verlag GmbH, 2012. 
  4. HÁTLOVÁ, ET AL., Běla. Pojem psychomotorika, historické prameny: Přehledová studie.. Tělesná kultura. 2015, roč. 38, čís. 2, s. 9-24. 
  5. DVOŘÁKOVÁ, HANA, Hana; MICHALOVÁ, Zdeňka. Využití psychomotoriky ve škole.. [s.l.]: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2004. 
  6. a b c HÁTLOVÁ, B., ET AL. Kapitoly z teorie psychomotorické terapie. [s.l.]: [s.n.], 2010. 
  7. BLAHUTKOVÁ, Marie; A KOL. Psychomotorické hry pro děti s poruchami pozornosti a pro hyperaktivní děti.. [s.l.]: Masarykova univerzita, 2005. 
  8. GRAVE ,ET AL., Gilman D. New therapies and preventive approaches for necrotizing enterocolitis: report of a research planning workshop. Pediatric research. 2007, roč. 62, čís. 4, s. 510-514.. 
  9. MAREŠ, J., J.; MAREŠOVÁ, J. Sociální opora u dětí a dospívajících II.. Hradec Králové: Nucleus, 2002. 
  10. SUCHÁ, ET AL., Jitka. Psychomotorická terapie u seniorů s demencí.. Tělesná kultura. Roč. 39, čís. 1. 
  11. BAŠNÝ, Zdeněk. Jóga a schizofrenie. [s.l.]: Sborník semináře českého svazu jógy,, 2000.